Článek
V den, kdy na tom začal pracovat, se mu to nepodařilo. Běžel až dlouho do noci a ne a ne vypustit duši. Dalšího dne vstal a se suicidální zarputilostí se dal znovu do běhu. S hrůzou v očích uléhal v pozdních hodinách opět na lůžko. Zase to nevyšlo! Takto prý pokračoval asi týden. A jednoho dne zase vstal a zjistil, že už vlastně umřít netouží. Jeho překvapení bylo o to větší, když zjistil, že naopak velmi touží po tom, aby v běhání pokračoval, tentokrát už bez sebevražedných úmyslů. Takhle temným porodem měla projít jedna z největších vášní.
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
I to moje zalíbení pro kladení jedné nohy před druhou vyrůstalo vlastně z mizérie, i když zdaleka ne tak dramatické jako v onom příběhu. Opouštěl jsem základní školu s pravou a nefalšovanou záští a odporem vůči běhu. Byla to pro mě taková ta povinná, nepříjemná věc, kterou jsme si všichni museli povinně odtrpět a při níž se zhusta podvádělo. Brrr, nikdy víc!
Jenže pak přišla léta středoškolská, hormonálně nevyvážená až bláznivá. Tu a tam došlo k nějaké zoufale neopětované lásce či jiné nepěkné sabotáži buddhistické karmy. Bylo třeba upustit páru, povolit ventil, aby nedošlo k nečekané detonaci. Nenapadlo mě nic lepšího, než odejít do lesa. Jen tak, bez provazu, bez většího než malého množství nebezpečných léků. A jelikož jsem byl dítko hyperaktivní, nebavilo mě se tam jen tak placatit a skrze jehličnaté větve koukat do mraků. Rozběhl jsem se. Běžel jsem zuřivě a nebral si servítky. Od úst odkapávala pěna a žilky na hlavě zuřivě pulzovaly. A pak to najednou všechno přešlo. K domovu jsem se blížil s poznáním a přesvědčením, že jestli na něčem opravdu záleží, určitě to nebude nic z toho, co jsem ještě před nedávnem považoval za tak tíživě naléhavé.
| Nemůžeme s určitostí tvrdit, že běhání přidává roky životu. Jisté ale je, že rokům přidává život. neznámý myslitel |
Byla to velká úleva. Najít uprostřed lesa, na polních cestách, ve skalách tak snadný a jednoduchý prostředek na dezintegraci palčivých otázek bytí. Od té doby běhám. A připadá mi, že čím jsem starší, tím běhám víc. Ale nechtěl bych, abyste si mysleli, že je to tím, že mi problémy přibývají. Má celoroční kilometráž stěží dosahuje poloviny naběhané vzdálenosti profesionálních vytrvalců. Spíš mi připadá, že teď běhám pro radost, která se s každým kilometrem ještě násobí. Zvláště v případě, kdy vám jako mně nějaký zlovolný lékař řekne, že už si nikdy nezaběháte.
Asi není v mých silách vnutit vám svou představu odpovědi na otázku Proč vlastně žít?, ale jednu strohou myšlenku vám snad přednést můžu: Protože nám nic jiného nezbývá, nic lepšího pro nás nevymysleli. A jestli z toho života chcete taky něco mít, rozeběhněte se! Třeba do lesa. The life is out there, no ni?!
DALŠÍ ŠÁLEK KÁVY:O sekané a rekordechO opravdu férovém boji
