Článek
Jednu pozdně dubnovou neděli jsem se ocitl v Lipsku na maratónu. Přihlásil jsem se jako vodič. Zbylo na mě místo Zugläufera, jak tam tomu říkají, na čtyři hodiny a čtvrt. Nastavil jsem na hodinkách potřebné tempo a to si hlídal. Nebylo kam spěchat, tak to mám rád. Je čas vychutnat si krásy města a oživit některé dávné vzpomínky, které ještě zůstaly v paměti z dob studií.
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
Od jisté doby s sebou beru červenou běžeckou čapku s rohy. Lidi mě pak na trati oslovují, poznávají a stávají se z nás staří známí. Teď zase. Zezadu se ke mně přiblížil vyšší chlápek asi v mém věku. Podle nápadně úsporného běžeckého stylu ho odhaduju na ultramaratónce. Koukne na mou epesní čapku a šibalsky zamrká. Dáváme se do řeči.
„Víš, já vlastně městské maratóny nemám rád," říká mi po chvíli Mirko (tak se ten Němec skutečně jmenuje). „Jsou tady mraky lidí, každý se žene jen za tím svým, každý závodí, jak kdyby ho kousla tarantule. Nemám to rád. Maratóny jsou o závodění. Mě víc sedí ultramaratóny, ty jsou o přátelství," vysvětluje mi svou teorii, která se až nápadně podobá mým vlastním zkušenostem. „No dobře," říkám mu, „tak proč jsi dneska tady?!" neodpouštím si čertovsky rýpavou otázku. „Tyhle maratóny mám jako trénink. Trénink a nutné zlo, abych mohl jezdit na ultra," dodává s vážnou tváří. Včera, v sobotu, byl tady nedaleko na jiném městském maratónu. Má prostě tréninkový víkend. Přesně jako já. Říkám mu to a oba se smějeme. Rozumíme si dokonale. Ne že by má němčina byla na goetheovské úrovni, ale mezi ultramaratónci se stává docela často, že si rozumějí.
| „Maratóny jsou o závodění. Ultramaratóny jsou o přátelství." Mirko |
|---|
Běžně se stává, že na trati závodu bojujeme s někým. Musím být lepší než Pepa nebo Karel! Musím to zaběhnout pod tři a půl hodiny! Musím uviset támhletoho nafoukance! Naše mysl má téměř neustále podivnou potřebu s někým nás srovnávat a podle toho řídit míru naší spokojenosti. Ponechme stranou psychologické úvahy o tom, že mnohdy odvíjíme naši hodnotu, naši cenu v očích nás samých od toho, jak nás vnímají druzí. U někoho to dochází až tak daleko, že klidně i podvádí ‒ jen proto, aby u ostatních získal nezasloužený obdiv. Protože jeho hodnota se neodvíjí od jeho skutečných výkonů, ale od názorů těch ostatních.
Když si řeknu, že prostě musím předběhnout támhle toho týpka, kolegu z práce, parťáka z tréninků, a pak ho skutečně předběhnu, co to vlastně znamená? Vůbec nic! Porovnávání nemá smysl. Ten druhý třeba zrovna dnes něco špatného snědl, je výrazně starší/mladší, má nějakou vrozenou vadu nebo včera daroval půl litru krve a za pár dnů mi to natře. Jediné porovnávání, které má doopravdy smysl, jediný opravdu férový souboj, který můžeme svést, je se sebou samým.
Překonat svou pohodlnost, svou lenost, nechuť a možná i nějakou tu objektivní příčinu... Já vím, že po jednom dvou kilometrech se mi to bude strašně líbit, ale překousnout to k té chvíli dá někdy strašně moc práce. Ty opravdové boje, epické bitvy se odehrávají uvnitř našich obýváků, na gauči, v našich hlavách. Na taková každodenní vítězství můžeme být po právu hrdí (i když i tam s tou hrdostí raději opatrně). Všechno ostatní je jen polní tráva, kouř z dohasínajícího ohně, který vítr rozfouká dřív, než stačíme odpoutat pohled od zapadajícího slunce.
Každý diplom a každá medaile jednou zapadají prachem. A zapomněním. Ta skutečná, největší vítězství si odnášíme někde hluboko uvnitř nás. Ta nám nikdo nevezme. Leda, že by nás navštívil takový ten strýček Alz..., Alza..., Alzhei..., Alkazátr? No, teď jsem to zapomněl!
Eee, kde jsme to byli? Jo, už vím. Ještě něco vám chci říct: Každý by si měl alespoň jednou v životě zkusit běžet nějaké ultra. Sáhnout si někam hluboko, až téměř ke dnu. Zapomenout na všechny a všechno kolem, soustředit se jen na tu svojí vlastní, soukromou bitvu s démonem myšlenky „vždyť to můžeš vzdát, můžeš se na to vykašlat hned teď". A vycházet z těchto bitev vítězně a začít alespoň trochu rozumět těm ultra-bláznům, kteří blábolí cosi o přátelství...
Buďte cool. Buďte ultra. Buďte zkrátka ultra-cool!
DALŠÍ PORCE KÁVY:O sekané a rekordech
