Článek
První den jsme vrcholu nedosáhli. Komu by se taky chtělo do míst, kam musíte dlouho pěšky, a navíc nemáte času nazbyt. Ten Radek Brunnerběhá tak rychle, že musíte makat i v autě, abyste mu stačili. Naštěstí na občerstvovačce, kde byla i skvělá hospoda, jsme byli včas a stihli plněné knedlíky, svíčkovou a někdo si dal radši vrabce řka, že je lepší než holub na střeše.
Ultra, to je banda!
Zuzana Urbanová
Cíl v Krompachu byl podobně příjemný, točená vanilková zmrzlina byla opravdu vanilková a občerstvovačka byla zároveň cíl. Pro nás příjemné místo, vidíte často známé tváře. Jednak ty unavené, které se vrhají na poslední vrchol Hvozd a pak ještě ty unavené nadšené, které skočily na kanál s nápisem „CÍL". Podporovat běžce v Krompachu, že je to „jen" kousek, že „už jen" šest kilometrů, byla samozřejmě naprostá lež. Byl to pěkný kus cesty, kterou zdolat za hodinu nebyla žádná ostuda.
Stejně podlé bylo vyhánět unaveného Pavla Bodnára z občerstvovačky, ale naopak Pavel Hons a Petr Švanda metelili s mladými běžkyněmi Bárou a Klárou do posledního krpálu svižně a s úsměvem. A ti rychlejší si to už mohli metelit pro zmrzku nebo na pivko. Radek si držel od začátku první místo a svůj náskok prodlužoval. Mezi dalšími běžci se pořadí měnilo. Petr Herejt doběhl druhý, Václav Kolpek předběhl Rudyho Krajča na posledních kilometrech a doběhl třetí. Toto medailové pořadí si udrželi muži i druhou etapu v neděli. V ženách vedla od začátku Lenka Horáková, druhé místo vybojovala v cestě na poslední vrchol Jana Šindlerová a třetí doběhla Iveta Bodnárová, kterou její manžel nazval „monstrum", když mu na trati vzala čáru a v cíli nadělila dvacet minut. Večer nás čekal gulášek a pár slov Martina Hunčovského a dotazy přítomných, zda by mohla být za rok přítomna i pípa. Odpověď nebyla zcela zřetelná, ale všichni věří, že otázka byla pochopena a přání běžců bude vyslyšeno.
Dobře zásobené občerstvovačky jsou základ.
Zuzana Urbanová
Druhá etapa startovala už v sedm ráno. Mnozí měli zničené nohy ze soboty, mnozí vypadali, že v sobotu nic neběželi, ale všechny čekala stejná trasa 44 kilometrů přes čtyři další vrcholy. Takže konečně v neděli jsem dosáhla vrcholů i já a byla to mnohdy dřina. Rozbíhala jsem to opatrně, za Radkem. Taktika byla jasná: Vidět někoho před sebou, jinak jsem ztracená. No, Radka jsem viděla, mastil si to z vrcholu dolů a já se sápala na něj. Na ten vrchol. Takže Radek byl viděn, ale špatným směrem. Naštěstí mi Pavel Švanda, jehož silueta je zvěčněna na diplomech, nahrál do hodinek mapu a ta byla překvapivě nápomocna i blondýně.
Brunner zase všechno vyhrál.
Zuzana Urbanová
Musím dodat, že já se už kopců nebojím, ale z krpálů mám respekt. Z nejvyšších vrcholů jsem měla takový strach, že mi nakonec i ten poslední, nechvalně proslulý Klíč připadal docela fajn. Vyhopsat po kamenech na vrchol, vidět tam Járu Urbana a jeho Zuzanku, vidět ten výhled dolů, ze kterého se mi motala hlava, vypít cizímu pánovi vodu (pivo neměl), cvaknout na kartičce čtvrtý vrchol a rovnou dolů, do cíle. Trochu jsem se bála, že je za mnou skvěle běžící Petr Herejt, natáhne krok a doběhne mě. Tak jsem valila, co nejrychleji to šlo, protože kdy jindy se mi poštěstí, že doběhnu druhá za Radkem Brunnerem, že? Byl to v podstatě můj nejdelší maraton, s nejvyšším počtem vrcholů a hlavně s nejvyšším počtem fantastických lidí. Cesta na třetí vrchol je vracečka, kudy tam, tudy zpět a potkáváte se s ostatními účastníky. Plácnete si, prohodíte pár slov, smějete se a vlastně to samé děláte i sobotní večer a nedělní odpoledne. Prostě a jednoduše se bavíte. A tak jsme to dělali před během, při běhu i po něm.
