Článek
V malé vísce jménem Radvanec, před hospodou U Mlejna ani netřeská startovní výstřel. Prostě se řekne teď! A je to. Pod taktovkou zkušených ultramaratónských pardálů Petra Solničky a Martina Hunčovského s manželkou Lenkou a syny Tomášem a Ondrou tady už šestým rokem vzniká něco neotřele krásného.
Od původního tréninkového plánu spojit všech deset vrcholů Lužických hor s nadmořskou výškou větší než 700 metrů už byl jen malý krok ke zrodu závodu, který se dnes těší popularitě i mezi naší ultramaratónskou elitou. Závod je jedinečný také v tom, že jednotlivé etapy můžete absolvovat i samostatně. Přijet prostě jen na sobotu nebo jen na neděli. První etapa mívá kolem 65 kilometrů, druhá přes 40. Na své si tak přijdou maratónci, ultramaratónci i milovníci etapových akcí.
„Tento víkend jsem poprvé ochutnal ultra běhání. Neuvěřitelný zážitek. Mám velkou radost, poznal jsem zase bandu hodně zajímavých lidí, se kterými se budu určitě potkávat častěji. Závodu se účastnili i dva borci, co letos poběží Spartathlon. Teď už opravdu vím, kam chci své běhání dál směřovat," pochvaloval si Jaroslav Urban, známá to běžecká postava.
Já se z časových důvodů účastním pouze nedělní, zlehýnka ultramaratónské etapy (má 43 kilometrů) přes čtyři vrcholy Bouřný, Velký a Malý Buk a Klíč. A musím obdivovat nasazení minimalistického organizačního týmu. Vždyť jen značení trati obnáší urazit v jediném zátahu přes 100 kilometrů na kole se spreji a cedulkami. Organizátoři se perou se zdravotními problémy v rodině i pracovními záležitostmi. Vše si ale nakonec sedá a je přesně tak, jak má být. Poznávám to už po příjezdu. Veškeré zázemí je U Mlejna. Hlavní osvěžovna, hlavní stan organizátorů, slavnostní společenský sál, ubytovací centrála. Objednávám si smažák a pivo a sedám si na zahrádku mezi běžce znavené sobotní etapou. Rychle zapadám do kolektivu a vynikající jídlo a pití rychle zapadá do mne. Noc ve spacáku pod širým nebem a ráno v sedm na startu.
Limit je sedm hodin, a tak bych to snad mohl stihnout, i když jsem v sobotu trochu sprintoval do harrachovského můstku. Po výstřelu, jenž nezazněl, se v trojici s Jardou a Vendou oddáváme chlapskému klábosení na prvních patnácti kilometrech. Pak už se přeci jen začínáme více soustředit na kamenitou cestu, případně na testování běžecké suknice ze známého módního salonu Zahálka. Závod vede po uzavřeném okruhu, z nějž se odbočuje na jednotlivé vrcholy a po stejné trase se zase vrací zpět na okruh. Máte tak parádní příležitost vizuálně zkontrolovat případné pořadí a pozdravit se s těmi lepšími i těmi méně rychlými. Mimochodem už se vám někdy stalo, že si s vámi přímo při závodě dost běžců z první desítky plácne „highfive"? Tak v Lužkách je toto zrovna docela normální.
Punk-rock never dies!
Mezi padesátkou běžců a běžkyň potkáte třeba i příznivce hnutí punk, který běžně nosí kalhoty sešité ze dvou hospodských ubrusů, nebo běhajícího včelaře (zřejmě jej hmyz dobře vytrénoval). Na komorní závod jezdí lidé i ze Slovenska a běžkyně Blanka neváhala přiletět z Velké Británie.
Oba organizátoři po celých sedm hodin číhají na cílové čáře a osobně poplácávají po zádech doběhnuvší borce a borkyně. Každý obdrží po medaili a ani na funkční tričko s logem závodu nebudete čekat marně. Ve startovním balíčku najdete kromě jiných užitečných věcí také velkou petku piva ze Cvikova. To ostatně naleznete v nealkoholické i alkoholické podobě také na výborně zásobených občerstvovačkách se samými milými lidmi. Prostě po závodě se vám ani nebude chtít domů. Takže příště se asi zase stavím ‒ jako Jarda.
