Článek
Kateřina si lodičky nemůže vynachválit.
Kateřinu Kašparovou poznáte snadno: Podle úsměvu.
Na stupni nejvyšším.
Vyčerpaná, ale šťastná.
Káťo, jak to děláš, že děláš všechno obráceně, jinak, a přesto vítězíš?
Mně ani nepřijde, že bych dělala věci jinak, ale spíše, že si je dělám po svém. V tom si myslím, že je ten zásadní rozdíl. Jím jinak, to ano. Stravu jsem změnila ze zdravotních důvodů už před pěti lety. Makrobiotika mě neskutečně posunula duševně i zdravotně, není to jen strava, je to určitá filozofie, způsob žití a myšlení. V podstatě vůbec nejím maso, tak maximálně dvakrát do roka, jednou za týden si dám i vajíčko, a to od domácí slepice. Jinak vlastně živočišné produkty vůbec nepoužívám, ani sýry, mléko, i když občas udělám výjimku a dojdu si u nás do mlékomatu pro čerstvé. Myslím si, že když to člověk moc nehrotí a ví, co dělá a proč to dělá, tak to má určitě smysl. Já jsem takhle v pohodě, není mi těžko, špatně od žaludku při dlouhých a náročných závodech. Ale není to pro každého. Takže určitý podíl na mých výkonech nese i strava. Já zatím běhám jen na vodu, nepoužívám žádné gely, regenerační preparáty, a podobné doplňky.
Připomeňme si tvoje úspěchy z poslední doby.
Z těch větších závodů...V září jsem v ženách vyhrála Jizerskou 50, v říjnu Vinařský půlmaratón (už podruhé - pozn. red.), Rakovnickou patnáctku teď na Verona Marathonu jsem byla sedmá v kategorii a celkově dvacátá žena.
Všichni řeší různé ty dopady chodidla na podklad, přirozenost pohybů a tak dále. Ty si nejraději vykračuješ v lodičkách a prý tě v nich snad už i viděli běhat. Vypadá to, že se nejmodernějších trendů moc nedržíš.
Mně se lodičky líbí a jsou mi dokonce i strašně pohodlné. Umím v nich rychle chodit i běhat, prostě mi vyhovují. Kromě běžeckých bot mám v podstatě už jenom lodičky. A když neběhám trénink v keckách, tak někde pracovně pobíhám v lodičkách. Běžecké boty upřednostňuji minimalistické, nemám ráda moc materiálu mezi nohou a zemí. A lodičky jsou v přední části taky velmi tenké, až vlastně minimalistické (smích). Ráda i přes boty cítím kontakt se zemí.
Na své výsledky i docela málo trénuješ. Jak je to možné?
No, ano, prý málo trénuji, všichni to teda říkají. Před Jizerskou 50 jsem běhala tak třicet čtyřicet kilometrů týdně. Teď jdu trochu do sebe a měla jsem už jednou dokonce padesát a šedesát za týden.
Loni jsi utrpěla únavovou zlomeninu v pravém kotníku. Takže loni jsi běhala hodně a teď v důsledku fraktury brzdíš?
Ne, ne, to bylo jinak, pořád jsem běhala zhruba takhle. Ale loni jsem běžela maratón a hned potom Vltava Run (náročný týmový etapový závod - pozn. red.). Noha mě tenkrát pobolívala a já tomu nepřikládala žádný větší význam. V tu dobu jsem hodně závodila a měla pocit, že musím být na každých závodech, tak nakonec praskla kost. O tom jsem ale tenkrát ještě nevěděla, takže jsem tu únavovku tři měsíce rozbíhala, než mi doktoři řekli, že je to únavová fraktura.
No dobře, ale čím to tedy je, že v podstatě neděláš nic tak, „jak se má", a přesto máš výsledky?
Jsem hodně aktivní, mám spoustu energie a dokážu se dobíjet i při běhu. Kde tu energii beru, to nevím. Prostě ji mám nějak v sobě, hodně se směju... Určitě hraje velkou roli i to, že teď žiju svůj sen, realizuji si svoje cíle, jsem šťastný člověk. Tím teď asi hodně lidí naštvu... (smích). Ale dělám, co mě baví, mám super práci, běhám. Čím delší trať, tím pro mě lepší, protože při tom nějak stíhám dobíjet baterky. Přitom zatím nevím, jakou mám maximální tepovou frekvenci, ani v jakých tepových zónách mám běhat, nebo v jakých zónách trénovat. Nikdy mě to nezajímalo. Běhám na pocit.
Jsi tedy naprostý laik. Proč na tom vlastně něco měnit, jestli ti to takhle dobře funguje?
Na sobě nic měnit nechci, jen asi začnu víc běhat. (smích) Já doposud běhala jen na pocit a na rychlost. Dobře promyšlená strava a cvičení určitě přispívá k tomu, že člověk lépe naslouchá svému tělu. Nikdy jsem nic speciálního nebrala, nejedla žádné gely, regenerační nápoje, běhám jen na vodu. Občas se ráda napiju alkoholu. Ne že bych se tedy úplně ztřískala, na startu jsem byla letos opilá asi jenom dvakrát. Třeba na Vinařském půlmaratónu je docela náročné se udržet a den předtím si vínko odepřít. (smích)
Jizerská 50 byla vlastně první trať delší než maratón, kterou jsi absolvovala. Jaké máš další sny?
Jednou chci uběhnout 100 kilometrů. A v maratónu chci dosáhnout ještě na úplně jiné časy. Teď mám osobáček 3:15:18, od jara jsem se zlepšila o šest minut. Ráda bych se dostala pod tři hodiny. A kdy? Čím dříve, tím lépe.
