Přes zákazy lékařů, navzdory zákeřné chorobě je českým vytrvalostním bohem

Atletických mítinků se účastní jako člen klubu z jedné malé vesničky u Říčan. SK Babice, zřejmě slušný oddíl, protože právě jeho členové se až podezřele často vyskytují na stupních vítězů. Radek Brunner není výjimkou. Možná na tom jejich klubovém hesle: „Bolest je nevyhnutelná, utrpení volitelné" něco bude.

V dorostu, v Horních Počernicích v Sokole. Běhával jsem patnáctku, osmistovku. Moje nejdelší byly tehdy tak pětikilometrové přespoláky. Pak jsem byl jednou třetí na trojce v hale. Tam jsem uviděl dukláky, trenéra a tak nějak se mi to zalíbilo. Tak jsem za nimi šel, jestli u nich můžu trénovat. Hned na prvním tréninku jsem si zlomil klíční kost, která navíc špatně srostla, takže jsem musel znovu na lámání a celé absolvoval znova. Na svém druhém tréninku jsem se objevil po dvou měsících. Trenér si myslel, že mě první zátěž odradila. Já totiž o té zlomenině nikomu na Dukle neřekl. Prostě jsem trénink doběhl a odjel rovnou do nemocnice. Nějakou dobu jsem pak běhal na Dukle a chtěl jsem se dát do armády a běhat za ně. Překazili mi to u odvodu, kde jsem dostal modrou knížku na astma. Lékaři říkali, že nesmím mít dlouhodobou zátěž. Tím se mi zhroutil sen a já s běháním seknul.

Druhé běžecké období nastalo kolem roku 1998. S kamarádem Ondrou jsme se vyhecovali, že se připravíme na pražský maratón. Tak jsme párkrát vyběhli a pak šli na maratón. To byl můj první. Dal jsem ho tenkrát pod čtyři hodiny a tak nějak mě to chytlo. Najednou mi maratón připadal jako taková hezká vzdálenost, kterou bych mohl běhat. Po roce už mi ale i dvaačtyřicet kilometrů bylo málo. Chtěl jsem se pokusit o stovku. První jsem si zaběhnul v pražské Stromovce a i úspěšně dokončil. Něco přes deset hodin běhu. Já pak vůbec nebyl schopný se hýbat. Manželka mě v noci musela otáčet v posteli z jednoho boku na druhý. Kolena a kotníky jsem měl nateklé, v moči krev. Miloš Škorpil mi tenkrát říkal: „To je dobrý, to máš jen omlácené ledviny od toho dlouhého běhání, to se srovná." A ono se to srovnalo. Tenkrát jsem také přišel na to, že už žádného trenéra mít nemůžu, že si stejně všechny tréninkové plány hodně upravuju podle sebe. Od té doby jsem sám svým trenérem.

Na mílařské období navázalo hned období ultramaratónské. Mezi tím nic moc nebylo. A druhé období skončilo v roce 2003, kdy mi luplo v zádech a našli mi Bechtěreva (zánětlivé onemocnění postihující páteř a klouby). To jsem nemohl ani chodit, natož běhat. V podstatě jsem měl dva roky permanentní horečku, sypal jsem do sebe prášky jeden za druhým a byl vděčný za každý den, kdy jsem se mohl hýbat bez bolesti. Běhání a všechno okolo jsem úplně vytěsnil. Dokonce jsem přerušil i kontakty se všemi běžci. Běh pro mě přestal existovat.

To bylo v roce 2010. V roce 2008 mi totiž nasadili infuzní léčbu. Já se už zase mohl trochu hýbat a tak jsem si říkal, že bych mohl začít zase něco dělat. Třeba běhat. Zkusil jsem to ‒ a ono to šlo. Dnes se cítím v podstatě jako zdravý člověk.

Uvidíme. Momentálně řeším menší zdravotní komplikaci, ale věřím, že se z toho brzy oklepu a vyběhnu do plného tréninku. Pořád se těším, že se mi podaří na stovce zlomit čas sedm hodin a dostat se pod něj. V tuhle chvíli mi chybí osm minut. Co to je v sedmi hodinách? Nic. Věřím, že na to mám. I když už to není zase úplně jednoduché a pomalé. Stovku pod sedm hodin dají na světě v jednom roce tak čtyři desítky lidí.

Ani jsem se na to nijak zvlášť nepřipravoval. Žádné úseky, intervaly, práce na rychlosti. Chystal jsem se na mistrovství světa v běhu na 24 hodin v Itálii. Nejrychleji jsem běhal tak za 3:40 na kilometr, ale hlavní těžiště mojí přípravy byly velké objemy. Pražský maratón byl hned tři neděle potom, to bych už nic speciálního nenatrénoval. To jsem se akorát tak stihnul dát dohromady. Na maratónu jsem si chtěl spíš vyzkoušet sacharidovou dietu. Měl jsem v plánu to dát pod dvě hodiny třicet. Nakonec to bylo o 59 vteřin více, ale jen mojí chybou při výpočtu tempa!

Za loňský rok jsem naběhal 8300 kilometrů. To je nějakých třiadvacet kilometrů v průměru na den. Z úplného běžeckého šílenství jsem ale zaznamenal lehký posun. Teď se snažím jeden den v týdnu vůbec neběhat. Raději si zajdu do sauny a odpočívám. Dříve jsem běhal pořád. Každý den. Někdy samozřejmě i vícefázově. Teď už nepovažuju za optimální naběhat dvě stě kilometrů týdně, ale třeba jen sto padesát sto šedesát.

Já vlastně nerad zkouším nové věci. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem vlastně hodně konzervativní. Rád si běhám na svých oblíbených trasách, kde znám každou zatáčku a každý kámen. Mám své okruhy, nemusím nad ničím přemýšlet. Prostě běžím, můžu se soustředit jen a pouze na běh. To se mi líbí. Nerad běhám někde, kde to neznám. Velký stres je pro mě třeba dovolená, kde si musím najít, objevit nějakou novou trasu. Jeden den musím tápat. Ale už další dny mám z trasy radost, už ji znám. Za týden si na ni tak zvyknu, že už mi je zase líto se s ní loučit.

U nás je to určitě Silva Nortica Run. Ale mám rád i kratší, komorní závody s atmosférou, jako je třeba Babický čtvrtmaratón. Člověk pak u doběhového koridoru, v cíli stráví ještě podstatně více času než na trati. Povídá se, potkáváte se s dobrými známými. To mě dobíjí.