Článek
Počasí je už druhý měsíc vpravdě aprílové, a tak může být opravdu všelijak. O tom, co na sebe (ne)obléknout, jste již četli také nejméně stokrát. A tak tedy pro někoho poprvé, pro jiného po sto prvé toto bude jediná věc, kterou snad ještě přece jen zopakuji: přijďte na start v běžeckém tričku a v šortkách, přičemž komu se při běhu odírají nohy, nechť sáhne raději po krátkých elasťácích, anebo kelímku vazelíny. Když si na tričko připevníte číslo ještě doma, nehrozí, že jej zapomenete.
V čemkoli dlouhém, nepatříte-li k sedmihodinovým „turistům", vám bude s největší pravděpodobností horko. V dlouhém ale určitě přijeďte a nechte si je v batůžku v úschovně – vše se vám bude hodit, až doběhnete. To může být vašemu vyčerpanému tělu naopak zatracená zima, i kdyby okolní kolemjdoucí chodili v letních šatičkách. Chvíli zima mi byla i po maratonu v pětatřicetistupňovém vedru, o němž bude řeč níže.
Co asi určitě nehrozí, je sníh a čtyřicet ve stínu. Při všem mezi tím se dá běhat vcelku slušně. Očekáváte-li déšť, určitě si nezapomeňte s sebou i náhradní boty a suché ponožky. Ne snad na trať, ale opět po doběhu. Mám takhle v paměti svůj druhý ze svých patnácti uběhnutých maratonů: Po několika příjemných slunných dnech přišlo ochlazení. A to docela brutální. Těžké černé mraky se honily už na startu, přičemž se stupňoval nepříjemný a ledový vítr. Někdy kolem patnáctého kilometru, když jsem zrovna přebíhala Vltavu, se ještě více setmělo. Až tak nějak do černo-šedo-žluta. Bouřka z toho kupodivu nebyla, ale po dalších pěti kilometrech se spustily první kapky.
Velké, vlezlé a ledové, u čehož zůstalo až do cíle a ještě dlouho poté. Do toho podobně ledově sem tam zadulo, Keňané se málem lámali v zatáčce a i nám středoevropským dělalo velký problém otevřít si tubu s gelem, prokřehlé ruce to zkrátka nedávaly. Každá bota, nacucaná vodou z deště i rychle přibývajících kaluží, ztěžkla snad na půl kila. Asi jsem hodně rychle toužila po tom, abych byla brzy v cíli, neboť jsem se tenkrát i v tom marastu zrychlila o plných čtyřicet minut. (Pravda, nehnalo mne jen počasí – na rozdíl od svého prvního maratonu z tréninku víceméně nahodilého jsem tento druhý absolvovala již z tréninku jakž takž systematického.) Tedy už jistě víte, proč se vyplatí vzít si s sebou ty náhradní boty a suché i teplé hadry.
Naopak své poslední dva maratony jsem absolvovala v teplotách hodně přes třicet stupňů. Při jednom z nich bylo dle teploměru v autě vskutku výživných 38 stupňů. Trať tehdy vedla Štruncovými sady v Plzni, ale stromy měly v té době zatraceně krátké stíny. Závěrečná pařba se odehrávala kolem fotbalového stadionu. Osmadvacet koleček po patnácti stech metrech mělo ale i své výhody: My křečci v kolečku jsme si mohli loknout na občerstvovačce v každém kole, a zrovna tak se nechat pokropit sprchou. Je-li horko, říkají osvědčené rady důležitou věc ohledně tempa: Vyběhněte pomaleji. Tělo se přehřívá, tepovka je proto vyšší. Zapomeňte na osobáky. Jděte podle tepů a držte se jich, i kdybyste se ploužili jako šneci.
To vše jsem věděla, a tak jsem vyběhla vskutku obezřetně. I přesto na mne však hodinky hulákaly vysoká čísla. Krotila jsem se, ale do chůze tedy nejdu, fakt ne. Poctivě jsem se prolévala vnitřkem venkem, máčela si hlavu a nedostatek tekutin mi rozhodně nehrozil. Ani nedostatek energie ‒ tu banán, tu rozinky, a hodní kolemjdoucí mi dokonce dali na cestu malou petku naplněnou ledem. Stíny stromů se postupem času malinko dloužily, takže bylo na trati alespoň trochu milosrdněji. Od třicátého kilásku to ale drhlo, a mezi 34. a 37. jsem se navzdory vůli, přesvědčení i faktu, že vskutku poctivě tankuji, nedobrovolně proměnila z běžce na chodce. Nohy nešly odlepit od země, tep ale jen 130 – což mi hlava tenkrát totálně nebrala.
Na poslední dvě kola jsem se však opět vzchopila a ještě zvládla stupňovat. Byla jsem vycukrovaná, nebo praštěná sluníčkem? Každopádně z toho byl tenkrát můj druhý nejpomalejší maraton. Jediné mé dva časy přes čtyři hodiny byly tento, a můj úplně první maraton. Když jsme za hodnou chvíli a po vyhlášení sedli večer do auta, ukazoval teploměr ještě jednatřicítku. Nicméně v ten den v té výhni nikdo nezkolaboval: Všichni jsme věděli, do čeho jdeme, a jak se těmto podmínkám přizpůsobit. O rok později na podobném závodě bylo o pár stupňů chladněji, ale též přes 30. Můj čas byl o víc než dvacet minut lepší.
Nicméně pokud začínáte, nebo jakékoli vedro prostě nesnášíte, můžete se do problémů dostat i při daleko nižších teplotách. Někomu na to může stačit slunečno a jen lehce přes dvacet, takže buďte obezřetní a od startu vezměte v úvahu, jak se cítí vaše tělo vzhledem k podmínkám, ať je jakkoliv.
A také, ať je jakkoliv průměrné počasí, ať už příjemné, či v něčem jen lehce nepříjemné, si po letech nejspíš nezapamatujete – vaše mysl dlouhodobě zaznamená především ty extrémy. Přeji vám hodně maratonského zdaru a počasíčko tak akorát.
