Článek
H jako hlasy v hlavě
Je normální mít hlasy v hlavě? Takový ten jeden hlas, co říká: ‚Dnes už jsi se nadřel dost. Jdi si odpočinout, vykašli se na to. Dej si dortík a cigárko.' a hned nato druhý: ‚Musíš makat, samo se to neudělá?'
Jako psychiatr bych měl potřebu odlišit hlasy jako sluchové halucinace, protože to by pak dotyčný měl přemýšlet spíše než o startu na nějakém závodě o návštěvě psychiatrické ambulance. To jsou stavy, kdy dotyčný slyší zjevně jeden dva tři hlasy, které mu něco přikazují, určují, co má dělat. Nebo by komentovaly jeho myšlenky a opravdu to dotyční vnímal jako reální hlas, pak tedy raději ten psychiatr. V takových případech zpravidla nebývá kontrola, co hlasy hlavě říkají.
| BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme běhat tak říkajíc pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě. |
Vnitřní motivační hlas je spíše rozmluva se sebou samým, duševní rozprava, konzultace se sebou samým. Srovnávání se se svými motivacemi, přáními, cíli. Beru to jako nedílnou součást nějaké sebeinventury a sebeuvědomění. A myslím si, že kdo si tuto sebeinventuru nedělá, nepovídá si se sebou občas, komu to jeho „druhé já" nekoriguje chování, jednání, tak tam bych naopak vnímal, že je něco divně.
Kdo nemá ty správné hlasy v hlavě, jako by ani nebyl?
Kdo si občas sám se sebou nepovídá, kdo se občas nekoriguje, komu občas nezazní nějaká myšlenka v hlavě „Měl bys to dělat jinak, udělej raději toto, tamto je špatně, to dobře..." tak to by mi přišlo opravdu divné. Někdy je to třeba téma etiky u těžkých psychopatů, disociální poruchy osobnosti, kde není žádná morální korekce. Jde o poruchu osobnosti, kdy člověk není schopen poučit se z trestů a z předchozích zkušeností a kde mu vnitřní etika, morálka, která koriguje chování směrem k násilí, překračování nějakých hranic, pravidel. Když chybí korektivní já, tak je to chyba, špatně.
Může se člověk vnitřně zlepšovat uvědomělým sportem? Třeba běháním?
Myslím si, že ano. Dostaneme se zpět k ambicím a podobně. Když jsme se bavili o tom, proč lidé vlastně běhají, a přišli jsme na to, že běhají, aby se emotivně, pocitově dostali k sobě. Neutíkají od sebe, ale běhají proto, aby byli sami se sebou více v souladu. To si myslím, že je to ono. Běh může pomoci. Může ozrcadlit mé jádrové já, mé myšlenky, pocity, slasti, strasti. Zároveň mi dá možnost vnímat je z určitého nadhledu.
Přijde mi normální, že se sebou trochu spekulujeme, trochu manipulujeme, trochu se motivujeme. A to jsou ty dva hlasy - jeden motivační. „Jdi do toho, běž, překonávej své limity, vždyť proto to děláš." Mně to přijde velmi terapeutické u některých úzkostných lidí. Jsou uzavření, rigidní v pravidlech, strukturách. A najednou jim běh poskytne možnost vymanit se ze struktury, z hranic.
Najednou mají šanci zažít pocit nějakého přesahu, v určitých situacích nějakého až trochu transu. A toto je cesta k rozvoji. Tady ty hlasy má smysl poslouchat a někdy, když tam jsou ty zlovolné hlasy „Zastav, hele, tady jede tramvaj, odpočiň si, popojeď, ulevíš si, předjedeš pár lidí na maratónu a zlepšíš si čas...", tak nám to může dávat také nějaké zrcadlo, nějakou korektivní zkušenost.
Když ty zdravé hlasy chybí, tak běháním se k nim můžeme dostat?
Ano. A zároveň si dovedu představit, že když běžím, tak se sebou až tak úplně manipulovat nemůžu nebo nechci. Běháním můžeme hlasy posilovat. U rozmlouvacích hlasů má smysl si ujasnit, zda jsou autentické, nebo manipulativní.
Všichni manipulujeme sami se sebou. Jsme pohodlní, zisky chceme hned. Má ambulance je manipulacemi naplněná. Většina lidí, kteří sem přicházejí s psychickými problémy v kombinaci s užíváním návykových látek, chtějí změny prožívání, emotivity. A chtějí je hned. Návykové látky jim to umožňují. Dáte si tři piva a je vám hej.
| Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny. |
Po třiceti kilometrech bude běžci podobně, akorát si to musí odmakat a trvá to déle, trochu to bolí a zároveň člověk musí od jisté chvíle bojovat se svým línějším já. Kdežto když si dám to pivo, možná by to bylo „to ono" hned. Mám šanci si uvědomovat, že takto se sebou manipuluji a že těmto manipulacím nemusím podléhat a že je umím překonávat. A že mé autentické potřeby jsou někde jinde. A to se mi může hodit i do dalšího života - naučím se odkládat zisk a nepodlehnu té manipulaci „může ti být dobře hned teď".
Čtěte také:
