Článek
J jako Jogging a Já
Může nám jakési pohodové poklusávání dávat totéž co běh?
Myslím si, že určitě. Spousta mých pacientů s joggingem začíná. Když jsem pracoval v Bohnicích, ono se to tam dodnes drží, tak pacienti dvakrát v týdnu pravidelně chodili běhat po léčebně. A neříkalo se tomu běh, ale opravdu jsme to tam nazývali jogging. V rámci vnitřních prostor se obíhala léčebna a bylo jedno, jak a za jak dlouho to kdo uběhne. Důležité bylo, že se ti lidé hýbali. Já jogging vnímám jako docela pěknou mezifázi mezi nepohybováním se nebo pokusem o nějakou aktivitu a mezi nějakým intenzivnějším během. Vůbec bych ho nesnižoval.
| BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme běhat tak říkajíc pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě. |
Jogging může být tedy vpravdě terapeutickou záležitostí?
Mám zkušenost ze své ambulance, že pokud se tady lidé válčící se svou závislostí, snažící se o ovládnutí svých démonů rozběhají, tak je s nimi leckdy mnohem snazší pořízení. Jakmile se dostanou do jiného režimu, do rytmu, pravidelnosti, nacházejí uspokojení v běhu, začnou fungovat endorfiny, nerecidivují nebo recidivují mnohem méně, nemají již tak závažné problémy. S běžci mám obecně mnohem méně problémů.
To je zajímavé, během tedy můžeme bojovat za bezproblémové zítřky?
V úterý za mnou byly dvě běžkyně. O jedné pacientce jsem to věděl, že běhá. Ta se chystá běhat i dál ‒ až do úrovně půlmaratónu. Časy zatím nejsou vůbec důležité, ale rytmus a to, že se pacientka hýbe. A že je to pro ni uspokojující aktivita. Druhá pacientka má někdy sebedestrukční tendence a ta mi právě říkala: Když běhám, tak nemám potřebu si ubližovat jinak. A to je u ní skvělé.
| Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny. |
Závislí lidé jsou v něčem tak trochu neřádi. Neměli ve svém životě strukturu a pravidla. Dostávají se do toho postupně a právě ta struktura je pro ně leckdy důležitá. Struktura a pravidelnost. A potom to, že od běhu dostávají kromě jiného také uspokojení pro své jádrové já.
Takže je z psychologického hlediska vlastně jedno, jak rychle běžím?
Z vlastní zkušenosti si pamatuji, že když jsem se rozběhával třeba prvních dvacet minut, předváděl pomalý, valivý pseudoběh, tak jsem potom z toho měl velmi příjemné pocity. Stejné, stejně příjemné, jako když jsem zvládnul poprvé nějakou tu hodinu už opravdového běhu. Na druhou stranu je pravda, že se to asi nedá srovnat třeba se vzdálenostmi maratónského typu. Tady už tu euforii vnímám velmi intenzivně, mnohem intenzivněji, než když se jdu proběhnout na nějakých deset kilometrů. Osobně se domnívám ‒ zatím to tedy ještě žádná studie objektivně nepotvrdila ‒ že se běžci při dlouhých bězích dostávají regulérně do stavů blízkých transu.
Běžecká abeceda: Idealizace běhuHlas línějšího jáGazely musí projít galejemi
