Článek
I jako In a Idealizace
Jak populární je běhání z vašeho soukromého pohledu?
In určitě je, jestli tomu tak bude i nadále, to úplně nevím. Uvědomuji si spoustu módních vln různých cvičení. Chvíli to byly posilovny, chvíli in-liny, různé zumby apod. Jde to vždy nahoru, dolů, nakonec zůstává pár skalních, pár vytrvalců.
Čím si lze vysvětlit ten současný nárůst popularity běhání? Říká se, že před dvěma třemi desítkami let u nás tolik lidí neběhalo, ale ti, co běhali, zase dosahovali mnohem lepších výsledků.
Já věřím, že to lidé dělají dnes více pro radost. Kdežto dříve bych čekal zájem spíše lidí opravdu orientovaných na výsledky. Pro současnou oblibu běhu bych viděl několik takových větších důvodů. Jedním z nich je, že pro běh člověk skoro nic nepotřebuje. Stačí nějaké slušnější boty. Vnímám to jako jakýsi ústup do přirozenosti. Ústup ze světa, který se stává stále přesycenější různými věcmi, pomůckami, informacemi. Současné prostředí nás tlačí do velkého množství rolí, které bychom měli plnit. Ať už to jsou role pracovní, sociální.
| BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme běhat tak říkajíc pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě. |
Něco se po nás chce, něco se po nás vyžaduje. Máme být určitým způsobem ostříhaní, oblečení, v takových a takových situacích máme mít úsměv na líci, určitým způsobem se máme tvářit, používat v daných chvílích určité společenské fráze. Jsme v mnoha rolích a běh dává šanci z rolí vystoupit a být sám za sebe, za individualitu.
Zároveň je běhání „trendy" a běžec se tak může stát součástí nějaké komunity, nějakého stavu. Tím také mohu dosáhnout nějakého ocenění, uznání.
Skoro všichni máme běh spojený se základními školami, kde nám to moc nešlo, moc nás to nebavilo, běhání nás štvalo a rozčilovalo. Máme běh spojený s prožitkem, že je to těžké. A tím, že běháme teď, můžeme dostávat satisfakci od okolí, které nám říká: „Hele, ty jsi vlastně dobrý, tys něčeho opravdu dosáhl!" Může přicházet ocenění a zároveň si mohu sám na sobě ověřovat, jestli dokážu překonávat určité hranice. A to může být dobré i pro mé vlastní sebehodnocení.
Není v lidské přirozenosti vyhledávat určitou komunitu, tlupu, v níž máme cosi společného, něco, co nás spojuje?
Určitě, ta tlupovost, to, že chceme být součástí nějaké skupiny, to je fylogenetické, dané určitým vývojem. A mně to v případě závodů a podobně často přijde až jako určitá tranzovní záležitost. Člověk je součástí nějakého kmene, jenž má nějaký rituál, jehož součástí je příprava, postavení se na start, startovní výstřel... Někdo mne ocení, já se za to možná ocením. Zároveň je tam ale dost individuality.
Nejde dnes běh zase svým způsobem trochu i proti tomu trendu stádovosti? Přeci jen se o něm říká, že je do značné míry individuální záležitostí, většina běžců chtě nechtě trénuje osamoceně... Hlavně když je to na větší vzdálenosti.
Běh nás jednak někam řadí, ale zároveň nám ponechává obrovskou míru individuality. To je asi také něco, co jej činí tak populárním. Já hrozně rád běhám sám, protože mne nic a nikdo neruší. Případně jsem běhával rád s manželkou. Někdy jsme si celou dobu povídali, jindy jsme si jen navzájem dělali vodiče a mlčeli. Jinak jsem spíše sóloběžec. Nemám potřebu vyhledávat nějaké tréninkové skupiny a běhat s někým. Ale závod mi svými rituály a svou „stádovostí" zároveň nabízí v rámci individuality sdílení emocí.
| Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny. |
Pro každého z nás je nějaké společenství důležité. Přijde mi, že celou společenskou atmosférou a tím naším současným tempem jsme vytlačování do individuality a individuálního výkonu a někdy se právě ten pocit sounáležitosti vytrácí.
Běhu sám za sebe určitě ještě pár let dávám. Myslím si, že nám vydrží déle než některé jiné módní vlny v oblasti sportu. I proto, že je pro nás po fyzické i psychické stránce jedním z nejpřirozenějších pohybů. V běhu jako takovém neexistují vlastně žádná pravidla. A z toho může pramenit běžcova ničím neomezovaná radost.
