Protekční prostředí je rakovinou českého hokeje. Hraje ten, kdo má správný rodokmen nebo vlivné rodiče

Nám se tady ale přece nerodí jiné děti než ve Finsku nebo Švédsku. Tam se však při výběru hráčů nekouká na jméno nebo něčí zájmy, ale jedině na výkon a schopnost hrát a udělat něco pro tým. Několik trenérů z těchto zemí se nám dušovalo, že ze své země neznají příklady, že by nějaký rodič chtěl protlačit své dítě do sestavy, třeba i za cenu úplatku či jiné korupce. Nebo jinak zneužíval svého vlivu.

V Česku se o takových způsobech nemravného jednání různých stran vyprávějí až legendy. Většinou nepotvrzené. Zhrzeným rodičem Miroslavem Palaščákem před šesti lety natočené video s trenérem Vladimírem Růžičkou o penězích za to, aby jeho syn hrál ve Slavii, bylo spíš výjimkou. Protekčnost tuzemského hokejového prostředí je ale rakovinou, která ho žere zevnitř.

Jde o citlivý problém, které vnímá spousta lidí, ale málokdo se o něm odváží mluvit veřejně. „Nedivte se, vždyť všude narážíte na provázanost lidí z horních svazových pater až úplně dolů do klubů, kde jsou i mezi těmi nejmenšími kluky rovní a rovnější," říká trenér mládeže Tomáš Malant, jenž patří mezi nejhlasitější kritiky poměrů v českém hokeji.

Taky je za to často ostrakizován. „Nejde o jednotlivce, chyba je v systému. Je fajn, že někteří lidé v hokejovém hnutí mají teď kritické názory jako třeba Václav Varaďa, jenže když byl ještě trenérem dvacítky, tak neřekl ani popel proti zvláštním praktikám provázejícím skládání reprezentace. Teprve po skončení svého angažmá založil blog a začal psát, jak je to tady špatně," naznačuje Malant. Problém podle něj začíná už v šestnácti letech, kdy se udělá první reprezentační výběr. „Tam si to složí, jak potřebují a po nás potopa, zameteno," dodává.

Často mají různí hráči v mládežnických kategoriích silnou pozici jen díky svému hokejovému rodokmenu, v různých reprezentačních výběrech se pravidelně objevují synové trenérů a bývalých vlivných hráčů. „Jakmile někdo zjistí, že je schopen tohle ovlivňovat, tak to dělá," připouští Malant.

V klubech se brzy začnou projevovat vlivy jako sponzorské dary, provázanost rodičů a trenérů. Navíc jakmile se třeba v cizině neúspěšní junioři vrací domů, svaz pro ty ochotné volí jasnou taktiku. Šoupne je do Litoměřic, které fungují jako uměle vytvořený projekt pro talentovanou mládež, a tito hráči jsou tak nějak automaticky v reprezentaci. Čtou pak o sobě na různých tuzemských webech, že jsou hvězdy. Vede to ale k tomu, že po kabině chodí jistí si svou pozicí a podle toho se tam taky chovají.

V letošní sestavě dvacítky pro MS jsou příkladem takových nalezenců, kteří se s nepořízenou přesunuli ze zahraničí do Litoměřic, Josef Koláček a Tomáš Urban. Jen namátkou pro srovnání, před dvěma lety byl podobně z Litoměřic nominován Tomáš Dajčár, který v této sezoně odehrál jen pět utkání za Šumperk.

Naopak někteří jiní hráči jsou přehlíženi. Trenér osmnáctky Jakub Petr mluví veřejně o tom, že hráči působící v juniorských ligách ve Skandinávii, které mají objektivně vyšší úroveň než domácí soutěže, nemůžou očekávat automatickou pozvánku na reprezentační akce, ale pro jeho syna Dominika působícího ve Finsku to zřejmě neplatí.

Bohužel se už několik let uplatňuje taktika, že osmdesát procent hráčů projde od šestnáctky až do dvacítky. Pořád narážíte na stejná jména, funguje skupinka privilegovaných, kteří mají velké zastání v zákulisí. „Ve Finsku nedokážu lidem kolem hokeje vysvětlit, jak je možné, že to u nás takhle funguje," přemítá obránce Marek Bláha působící v Turku.

Ve Finsku se poslední dobou prosadili i další talentovaní junioři jako Zdeněk Sedlák, Tadeáš Tůma, ale ti také nedostali příležitost reprezentovat na velké akci. Za nominované získávají body tuzemské hokejové akademie, a tak logicky tlačí na trenéry, aby brali právě jejich hráče a hledisko výkonnosti se odsouvá na vedlejší kolej. Nemluvě o protežování protekčních hráčů, chování trenérů k nim a způsobu komunikace s nimi.

Pak dojde i k paradoxu, že Nicolas Malík, jenž měl v juniorských výběrech většinou umetenou cestu do branky, odmítne chytat na MS hráčů do 20 let, které pro něj mělo být vrcholem dosavadní kariéry, jen proto, aby neztratil místo v sestavě finské Kouvoly. A mimoděk přizná, že má českého hokejového prostředí plné zuby. Šéftrenér Filip Pešán se hned alibisticky ptá, kde je národní hrdost, jenže přístupem k celé věci budí dojem, že mu spíš záleží na vlastní image, než by stál o konkrétní hráče.

Naopak Stanislav Vrhel, jenž aktuálně nehraje ani za juniorku Lahti a za celou sezonu má minimální ice time i bilanci 0+0 okamžitě dostal pozvánku na závěrečný kemp dvacítky před MS. Do očí bijící je pak i příklad Michaela Krutila, jenž v zámoří nenastoupil k žádnému zápasu od října, přesto je jako hráč ze soupisky klubu AHL, pro českou dvacítku nepostradatelný. Navzdory tomu, že má distanc na první dva zápasy šampionátu.

Když Pešán nastupoval v létě roku 2019 do pozice šéftrenéra Českého hokeje, sebevědomě říkal, že nepotřebuje od nikoho radit, že si prostředí českého hokeje pozná sám. A že do něj přinese jinou kulturu. Zorientoval se rychle, reprezentační výběry mají od té doby vedle plzeňské stopy (hádejte, odkud jsou šéf svazu Král i navzdory nezdarům stále na Harfě držený trenér Přerost) nově i libereckou stopu.

A kdo z hráčů odmítne kráčet vybranou cestou nebo odepře poslušnost, budiž zatracen a dveře do reprezentace se zavírají. Poznává to na vlastní kůži třeba šikovný Tomáš Trunda, jenž odešel za oceán právě od Bílých Tygrů ve zlém. Nikdo proti takovému nešvaru nevystoupí, protože by si zavřel dveře do reprezentace. Dokonce i gólman Šimon Hrubec, jeden z nejslušnějších hokejistů, které jsme poznali, pak po mistrovství světa řekne, že si nechce něco směrem k reprezentaci pokazit, takže radši bude mlčet.

Naopak na Evropský olympijský festival mládeže ve Vuokatti nyní odjel s juniorskou reprezentací liberecký brankář Štěpán Vopravil, jenž má za poslední dva roky odchytáno skutečně minimum zápasů. Nikdo se nezodpovídá za nominace, nikdo se nezodpovídá za výsledky, nikdo nezodpovídá za nic.

Trenéři místo sledování hráčů obvolávají agenty. Těm, kteří udržují se svazovými funkcionáři nadstandardní vztahy, jako třeba Aleš Volek, hrají jejich koně. Polovina jmen v nominacích je předem daných a lidi ze zákulisí to vědí dobře. Kluci, kteří by třeba měli i větší potenciál, tak příležitost ani nedostanou.

Když má v Česku mladý hráč správné jméno (rozuměj vlivné rodiče, ať už v hokeji nebo v byznysu), tak se všichni kolem postarají, že ho vždycky někde upíchnou. Těmto chlapcům ale končí protekce za hranicemi.

Na svazu přitom panuje přesvědčení, že se v Česku dělá hokej dobře, pak se ale nabízí otázka, proč tedy Petrův potomek zamířil do Finska a Špačkův syn hraje v Kanadě. Jak je tedy možné, že svazoví funkcionáři říkají, jak je to tady super a posílají svoje děti do zahraničí.

Pomohlo by konkurenční férové prostředí, včetně volného pohybu hráčů, ale o něj současné vedení Českého hokeje nestojí. Peníze tečou do správných kapes, o vlastní hochy je dobře postaráno a že herně i výsledkově je to od reprezentací na všech úrovních čím dál větší bída, to asi vážně nikoho zodpovědného nepálí.