Rozdíloví hokejisté? Nevedeme! O katastrofální připravenosti mládeže, které se navíc nechce makat

Jen těch pár čísel jasně dokumentuje, jak český hokej, a to nejen v NHL, vyklízí pozice a už dávno nevychovává rozdílové hráče, kteří jsou ve vyspělých soutěžích žádaní. „Česko by potřebovalo, aby už v juniorských kategoriích byli ti hráči výjimeční. To se povede tu a tam, ale není to systémovou výchovou," říkal už před dvěma lety pro Sport.cz hráčský agent Robert Spálenka z agentury Sport Invest, která zastupuje mj. útočníky Hertla s Palátem nebo brankáře Rittich a Mrázka.

Spálenka sám dobře ví, o čem mluví. Zatímco dříve se top celky z nejprestižnějších hokejových zemí o české hráče praly, teď je tomu jinak. Naopak sami agenti musejí do klubů telefonovat a snažit se své hráče protlačit. „My totiž nevychováváme individuality, ale stejné typy hráčů. Stačí se jít jenom podívat na rozbruslení v Americe a v Česku. U nás podle bruslení okamžitě poznáte, kdo je obránce a kdo útočník. U Američanů nepoznáte nic - všichni jsou v bruslení a individuálních dovednostech na stejné – a velmi vysoké - úrovni," nastavuje neúprosné zrcadlo českému hokeji.

Najdou se však tací, kteří s podobnými názory nesouhlasí. Argumentují Davidem Pastrňákem, který se stal nejlepším střelcem NHL, Jakubem Vránou, Pavlem Zachou či Martinem Nečasem, kteří rovněž v zámořské lize patří k oporám svých týmů.

Jenže sluší se k tomu dodat i B. Ve všech těchto případech jde o tak talentované a cílevědomé hráče, že zásluhy nejdou připisovat systémové výchově. Navíc je otázkou, jestli by Pastrňák s Vránou dominovali, kdyby se ve svých 15 letech neodhodlali pláchnout z Česka rozvíjet své hokejové schopnosti do Švédska.

Jak by na tom asi byl Zacha, kdyby jej jeho otec nepiplal už od útlého dětství v duchu Kamevédy a tak trochu navzdory systému. Konečně ani Nečas se speciální péčí od svého táty není produktem výchovy mladých českých hokejistů.

Je bláhové si myslet, že ve Finsku, Švédsku, Rusku či v zámoří hráči nacvičují během tréninků jiné činnosti. V dnešní době už všichni vědí, jak se trénuje ve Frölundě, jak v Kärpätu Oulu, jak v Petrohradu. Proč tedy Češi tak zaostávají, když dělají velmi podobná, ne-li stejná cvičení?

Zásadní rozdíl je v intenzitě a provedení tréninku. Zatímco ve vyspělých hokejových zemích se vše nacvičuje pod tlakem a v obrovské rychlosti tak, aby hráči byli připraveni na stresové situace v zápasech, které je pak nemůžou překvapit, v Česku je tomu naopak.

„Když přijde hráč z českého prostředí do zahraničí a pak se až posměšně vyjadřuje, jak se u nás málo trénuje, tak to přece hází špínu i sám na sebe. Nikdo nikomu nezakazuje, aby trénoval navíc," podivuje se šéftrenér svazu a kouč národního týmu Filip Pešán.

Má pravdu jen zčásti. Hráče totiž formuje i prostředí. A když jsou zdejší mládežnické soutěže absolutně nekonkurenceschopné, řada tuzemských nadprůměrných hokejistů po čase podvědomě poleví. Vědí, že jim bude stačit i výkon na méně než sto procent a stejně v Česku budou plácáni po zádech a brány za hvězdy...

„Tady jsou totiž zvyklí, že přijdou na trénink, zacvičí si, udělají běžné věci. Konkurenci ale vůbec nevidí. Tu poprvé poznají až za mořem. A tam se s nimi nikdo nepáře. Prostě hraješ blbě, tak jdeš na farmu," míní bývalý hokejista Milan Antoš, dnes trenér dorostu Slavie a glosátor pro Sport.cz.

„Když jsou kluci z domácích klubů zvyklí, že až do reprezentační osmnáctky jsou hýčkáni a chváleni prakticky za cokoliv, musí pro ně být strašný šok, když přijdou do Kanady a zjistí, že jsou průměrní," přidává se Spálenka. Čerstvým příkladem je zkušenost dvacetiletého útočníka Jaromíra Pytlíka. Už před čtyřmi lety naskočil jako nadějný dorostenec do extraligy ve vítkovickém dresu. Jakmile podlehl vábení ze zámoří, přišel první šok, už tolik nezářil jako doma. Další ránu do sebevědomí schytal ve Finsku, v Kuopiu nezískal místo v sestavě a teď se pokouší o restart v dresu Kladna. Nálepka možného rozdílového hráče je ale dávno pryč.

Český hokej při své nesmyslné šíři mládežnických soutěží umožní hrát prakticky každému, kdo se naučí bruslit a udrží hokejku, takže není reálné, aby se hráči od určitého věku nějakých čtrnácti, patnácti let dostávali pod tlak, když tady schází konkurenční prostředí.

„Výhry vysokým rozdílem v žákovských ligách nedávají nic vítězům ani poraženým. Když budu hrát tenis s někým, kdo neumí přepinknout síť, tak se nikam neposunu. Tady ale hraje hokej každý, kdo jde kolem zimáku, tak proč by na sobě makal," říká mládežnický trenér Tomáš Malant, jenž volá po zavedení ratingu klubů, což by ale podle něj znamenalo umožnit i volný pohyb hráčů. Rozhodně není náhoda, že finská ani švédská legislativa nedovolují, aby sportující dítě až do 17 let věku bylo předmětem nějaké profi smlouvy či finančních transakcí.

Vyžaduje to tedy ctít princip dobrovolnosti, že hráč až do dorostu není ničím vázán a může kdykoli odejít. „Pak by se okamžitě vidělo, kdo dělá mládež dobře a kdo špatně, takže se revoluční myšlenka setkává s nepochopením u řady klubů. U nás je to celé bohužel nastavené tak, že v těch klucích, kteří se učí hokej, není budovaná soutěživost ani emoce," míní Malant.

Sice se chystá snížení počtu týmů v jednotlivých mládežnických soutěžích, ale trychtýř by měl být daleko větší. Aktuálně hraje extraligu juniorů nesmyslně dvacet mužstev, dorostu dokonce třicet klubů, přitom tady v této kategorii nejsou kvalitní hráči ani na 14 týmů, pokud připustíme i sílící odliv kluků už v šestnácti, sedmnácti do ciziny.

Když jsou pak hráči v zámoří nebo i ve Švédsku, Finsku či Švýcarsku vystaveni přímé konkurenci, je to pro ně zdrcující zjištění. „Najednou cítí doma nepoznaný tlak takové síly, že jsou z toho často v pytli. Sportovní talent tam totiž na takové úrovni mají všichni jejich spoluhráči a uspějí jen ti, kteří budou mít vůli, sebezapření, odolnost a budou na sobě makat," připouští Malant.

Katastrofální stav připravenosti, především té fyzické, u českých mladíků už v září na hokejovém fóru Kabina prezentoval docent Martin Musálek z vědecké sekce Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Reprezentanti od šestnáctky po dvacítku v létě absolvovali fyzické testy, jejichž výsledky byly alarmující! Až na výjimky Češi za světovou špičkou brutálně zaostávají. A čím jsou starší (osmnáctka a hlavně dvacítka), nůžky se otevírají čím dál víc a rozdíly jsou propastnější. Ať už jde o výdrž či parametry rychlosti.

Třeba Wingate testy odhalily, že ve srovnání se světem mají Češi sotva průměrnou anaerobní kapacitu, která ukazuje možnosti maximálního výkonu sportovce. Okolo poloviny našich hráčů dokonce na průměr ani nedosáhne...

Hodně nemilé zjištění, ovšem další test ukázal ještě daleko větší průšvih. Tím byl sprint na ledě na vzdálenost 30 metrů. Zatímco šestnáctka a sedmnáctka ještě jakž takž dokázala s konkurencí držet krok, starší kategorie už zaostávaly.

A pořádně! Český reprezentant osmnáctky ztratil na průměrného Švéda, Fina či Kanaďana na 30 metrech (zhruba polovina délky ledové plochy) 2,5 metru, hráč dvacítky dokonce těžko uvěřitelných osm metrů!

„Pokud pak má trenér šít strategii na soupeře, co se týče rychlosti bruslení, tak nevím, jestli je vůbec možné někoho přebruslit, když na jedné rovince máme takový problém," říká na rovinu Musálek.

A co je možná ještě horší, z dalších jeho studií dovednostních testů vyplývá, že mezi vybranými hráči českých mládežnických nároďáků a těmi, kteří hrají pouze nejvyšší juniorskou či dorosteneckou soutěž, jsou jen minimální rozdíly. Zvláště u dvacítky. Volně přeloženo; dovednosti juniorských reprezentantů nejsou o nic moc větší než řadových ligových mládežníků. Rozdílové hráče zkrátka v Česku neprodukujeme.

Bylo by však laciné vše shazovat jen na špatné trénování. I současný kouč Sparty Miloš Hořava díky mnoha svým stážím v evropských klubech zjistil, že dnešní česká mládež je zpohodlnělá a neochotná tvrdě pracovat.

Potvrzuje to i Musálkovo pilotní šetření, při němž čtrnáctileté a patnáctileté špičkové hokejisty jednoho nejmenovaného klubu vybavil akcelerometry, díky nimž měl možnost sledovat, kolik hodin týdně stráví daní hráči tréninkem v klubu, tělesnou výchovou ve škole a dalšími sportovními aktivitami. „Zatímco ve vyspělé cizině to bylo dvacet hodin týdně, v našem případě to bylo maximálně hodin dvanáct," zjistil vědec z FTVS

„Mladí jsou opravdu pohodlní. Je to způsobené i sociální skladbou rodičů, kterým se děti narodily už v demokracii. Přistupují ke svým potomkům jinak než naši rodiče, kteří nás vykopli na zimáku. Dneska jsou rodiče k dětem měkčí, kluky vozí na zimák většinou maminky, protože chlapi pracují. To je jedno s druhým. Nynější systém ale není dobře nastaven na to, abychom vychovávali hráče, kteří to za každou cenu chtějí," soudí Antoš.

„Aby s naším mládežnickým hokejem nastala změna, je potřeba i lepší vzdělávání i podmínky pro trenéry u mládežnických kategorií tak, aby chtěli dělat práci dobře a uživila je. Protože když člověk není dobře ohodnocený, hledá cestu jinam, kde mu to bude stát za to," doplňuje Spálenka.

Tohle všechno dokládá, jak tuzemský hokej v práci s mládeží zaspal. A bohužel není vidět světlo na konci tunelu, které by dávalo naději, že se v horizontu několika let něco změní k lepšímu.