Článek
Říká se, že s přibývajícími léty roste vytrvalost, takže je asi nejlepší být bývalý sprinter a pak už jen s věkem přidávat ty kilometry. Kdy ty jsi s tím běháním vlastně začal?
Až nějak po čtyřicítce. Nebyl jsem úplně spokojený se svým životem, vykouřil jsem dvacet třicet cigaret denně, fyzička chátrala, chtěl jsem s tím něco udělat. Pracuju jako programátor, takže mám docela dost práce, pořád sedím u počítače. Potřeboval jsem to nějak vyvážit. Úplně původně jsem začal jezdit na kole. Bavilo mě to, jenže mě z toho bolela záda, tak jsem zkusil pohyb bez kola a hned to bylo lepší.
To je vcelku nezvyklý vývoj. No, a když přišly ty první kilometry, kolik jich vlastně bylo? Teď když uběhneš i přes dvě stě za den, bylo jich hodně?
Ne, vůbec ne. Já byl tenkrát strašně překvapený, že jsem byl schopný zdolat čtyři kilometry v kuse. Pak jsem se vypracoval na desítku. To padly první Běchovice, no a pak už to šlo rychle. Asi po půl roce přišla ta úžasná myšlenka, že uběhnu maratón, protože každý správný chlap by měl uběhnout maratón, jak se říká.
To zní dobře. Ale jak se pak člověk dostane od čtyřiceti dvou kilometrů ke stovce nebo 24hodinovce nebo i ještě mnohem náročnějším věcem?
No já už jsem si po první desítce začal říkat, že by bylo krásné uběhnout jednou něco strašně dlouhého a nepředstavitelného. Už po prvním roce běhání jsem byl schopen uběhnout maratón. Přišly knížky typu Zrozeni k běhu a další a mě to strašně nadchlo, hodně jsem obdivoval všechny ty známé tváře ultra. Zároveň jsem si ale nikdy nemyslel, že se do toho taky jednou pustím. I před prvním maratónem ještě panovala taková lehká nedůvěra, tak jsem trať s kamarády z SK Babice zkusil podél Vltavy nanečisto. A asi tehdy tam, na nějakém třicátém kilometru se to zlomilo. Byl jsem stále svěží, měl jsem z toho radost, dělal fotky, dostavila se taková euforie, která už člověka svým způsobem nepustí.
A jak dlouho ti tedy trvala ta cesta od maratónu k ultramaratónu?
To šlo pak už hrozně rychle. První maratón jsem běžel někdy kolem dvaačtyřiceti a ještě ten samý rok jsem zkusil první ultra. To byl zrovna druhý ročník 10 lužických sedmistovek (2012, pozn. red.). První ročník běželo asi sedm lidí, já si o tom později četl třeba na blogu Petra Syblíka a říkal si ‒ to je přesně ono, o čem jsem si četl. On je to dvoudenní etapový závod, takže se to nějakým způsobem dá zaběhnout, takže jsem se tam přihlásil jako na své první ultra. Jenže se ještě předtím konala Krakonošova stovka. Vůbec nevím, co mě to napadlo, ale tu jsem nakonec běžel ještě předtím.
Dejme tomu, že se stovka dá ještě nějakým způsobem pochopit, ale co ty ještě delší věci? Není to už čirý masochismus?
Ty delší trasy tak nějak přijdou samy. Že je to masochismus, to si nemyslím. I když v tom celkovém vyčerpání, dlouho bez spánku se někdy dějí věci. Člověk pak má naprosto reálné halucinace. Já třeba viděl oběšence, močící ženu a spoustu dalších bizarností.
Máš nějaký sofistikovaný tréninkový plán?
V podstatě dodneška žádný rozumný tréninkový plán nemám. Že bych poctivě běhal fartleky, rovinky na rychlost, to se říct nedá. Běhám, protože mě to baví, a běhám, když mě to baví. Kvalitnější rychlostní tréninky běhám strašně málo, protože se mi prostě většinou nechce. Protože to bolí. A na stovku už člověk musí mít i nějaký dobrý rychlostní základ, dlouhé kilometry samy o sobě nestačí. Ale zase platí, že když naběhám nějakých 800 za měsíc, že pak zaběhnu i rychlou desítku. Na desítku je třeba hodně dobrý trénink stomílovka (smích). Za čtrnáct dní potom si tělo nějak vzpomene i na tu rychlost. Jde to o tři čtyři minuty rychleji, než na kolik mám vlastně natrénováno.
A když se zeptám na tvoje veganství? To přišlo zároveň se sportem, s během? Nechal ses třeba inspirovat Scottem Jurkem?
Se stravou jsem prováděl experimenty už někdy od mládí. Po chvíli mě to ale vždycky nějak pustilo. Vyzkoušel jsem si třeba makrobiotiku, připravoval si ty různé speciality, ale čokoládu a biftek jsem do toho taky nějak zvládnul zapracovat (smích). Hledal jsem si svou cestu. Pak přišlo běhání a já si chtěl vyzkoušet, co na tom je. Zároveň jsem tak nějak tušil, že stravování běžné populace není tou úplně nejlepší cestou. U vegetariánství jsem vydržel jen chvilku. Jak už v tom člověk je, začne si uvědomovat, odkud vlastně všechno to, co do sebe cpeme, pochází. Člověk o tom začne trochu víc přemýšlet, nastoupí etická stránka věci a pak už vlastně není cesty zpět. Pro mě je v tuto chvíli veganství cesta duchovního rozvoje.
Letos už máš toho poměrně dost za sebou včetně Spartathlonu, co bude dál? Co ještě chystáš?
V sobotu 22. října máme ve francouzském Albi mistrovství Evropy na 24 hodin, na přelomu listopadu a prosince máme EKUT, Extrémní kombinaci ultra-trailů, tam chci taky běžet.
Tak to máš ještě nabitý program. Ať se moc daří a díky za rozhovor!