Článek
Nikdo neví, možná ano, možná ne. Organizátoři pověstných „Běchovic" mají na internetových stránkách akce uvedeno, že ano. Totéž má na svých stránkách i maratón v Bostonu. Na tiskové konferenci se mezi řádky dozvídáme, že celý zakopaný pes je nejspíše v tom, že americký maratón jeden rok nebyl, prokázat to ale mnoho let zpětně od nás nikdo neumí. Buď jak buď, náš nejstarší závod právě oslavil stodvacetiny! A jak bylo vidět, má se pořád čile k světu.
Většinou zastávám názor, že kvůli deseti kilometrům se ani nevyplatí vylézat z postele, ale tentokrát mi to nedalo. Nejstarší závod a ještě k tomu 120. ročník? No, tak jo! Ráno jsem vylezl z lesa, na pár hodin svěřil potomky do převýchovného zařízení o jedné ženě, v poklusu do sebe hodil chleba s arašídovým máslem a s jazykem na vestě stíhal poslední vlak. (A pak že budu vstávat jen kvůli 10 kilometrům, že?) Ve vlaku jsem potkal spřízněného běžce, kamaráda a taky psychiatra, vše v jedné osobě. V krátkosti jsme spolu ještě zvládli předzávodní turbo-psychoanalýzu a už se prodírám přes zástupy běžců k výdejně čísel. Podle propozic mám na to přesně deset minut, než mi zavřou.
Pot z čela utřen, hodina do startu. Co počít? Navštívit běchovické kamarády v domečku, v němž jsem přes rok přebýval? Dobrý nápad! Takže přes půl Běchovic úprkem vpřed! Nad půllitrem domácí šťávy si stíháme vyměnit pár vět, já připnout startovní číslo a už zase abych běžel. Tak ahoj, zase někdy!
Na startu panuje vřava. Z avizovaných 3333 startujících už zbývá poslední kategorie. Někdo jí říká „veteráni", někdo „masters". No, ještě jsem se ani pořádně nerozběhal, a už patřím mezi veterány? Naštěstí alespoň spadám mezi ty mladší kmety. Mají tu také týpka, Vladimír Kříž se jmenuje, a ten už to běží popadesátéčtvrté v řadě. Rozhlížím se, jestli snad v našich řadách neuvidím někoho, kdo má za sebou všech sto a dvacet ročníků. Ale ne, na českého Fauju Singha si budeme muset ještě počkat. Mezi otrlé zastánce a absolventy Běchovic patří i pan profesor Pirk. Kromě toho, že má srdíčko pro svoji práci, má jej i pro Běchovice. Je tady už potřicáté. A aby toho nebylo málo, na trati potkávám a přátelsky po zádech poplácávám i našeho nejstaršího maratónce Jiříka Soukupa.
Trať si s námi nepěkně zahrává. Nejprve nás jen konejšivě pohoupe, aby nám do cesty nastrčila několik nepěkných krpálů, kde se předsevzetí o rovnoměrném a hlavně rychlém tempu vypařují jako Radovan Krejčíř ze sevření několika desítek elitních českých policistů. Každý kilometrovník je poctivě vymodlený vyprahlými ústy několika tisíc běžců. A každý z nich se zdá být dál než ten předchozí. Situaci nijak neusnadňuje ani optimistický ukazatel „9,5 km". Do cíle zbývá jen 500 metrů, které jsou snad dlážděny samou věčností. Nikomu nepřidá ani jejich poloha uprostřed nepříznivě nakloněné roviny.
Ještě kousek, ještě kousek. A už jsem tam. Rychle vyboxovat ten správný batoh z hromady odložených zavazadel a další úprk na vlak zpět do Kralup. Ta desítka se ve skutečnosti pěkně protáhne! Nicméně po zvážení všech okolností jsem dospěl k závěru, že až za mnou zase někteří přijdou, abych vstal kvůli desítce ‒ a ona navíc bude běchovická, že jim na to... asi zase kývnu.
