TEST: Minimalistické boty Leguano Aktiv ‒ pohodlné bosoběhání

Jak víte, běhám úplně všechno. Občas ale má bosá chodidla zbrzdí smršť šutrů. Je tedy dobré i na rady zkušenějších běžců se obout. Po řadě bosých bot s relativně hladkou podrážkou, jsem zakotvil u Leguano Aktiv. A na ty se teď podíváme. Podrážka je dle výrobce Lifolit. Prostě několik milimetrů gumy s takovými půlkulatými špuntíky. Stélka je tvořena slabou vrstvou z mikrovlákna a svršek z polyesteru je lehce síťovaný. Do bot se vejdou i mé širší tlapy.

U bosých bot bych ale předeslal, že je třeba si na ně obecně chvíli zvykat. Chodidla v nich díky ohebnosti mohou přirozeněji pracovat. Pokud v nich už nechodíte, neběháte nebo to občas nezkoušíte naboso, ale běháte v odpružených botách, tak ze začátku s během opatrně. Vyběhnout v nich druhý den třeba na maraton rozhodně nedoporučuji. Ucítíte svaly, o kterých jste ani nevěděli, že je máte. Styl dopadu se postupně přesouvá díky absenci tlumení na střední část chodila. Dupat tvrdě na patu jde, ale bolí to.

Poprvé jsem leguány obul na jedné výstavě a od podrážky jsem zase tolik neočekával. Koncem dubna jsem je vytáhl na krosový závod kolem Pyšel. Lesem, loukami a bahnem. Hned mě překvapilo, že v bahnitém seběhu nemusím rychlost krotit a postupně jsem zkoušel, na kolik to jde rozpálit, aniž bych klouzal. Nespadl jsem ani jednou, tak jsem si je hned oblíbil.

V červnu jsem zajel do Švýcarska na Scenic Trail. Alpy nedaleko Lugana slibovaly všemožné povrchy a extrémní stoupání a klesání pro Leguana. Prostě na 54 kilometrů převýšení 3800 metrů. Když vítězoslavně dobudete už několikátý kopec, máte toho plné kecky. Chcete se rychle dostat dolů klikatými cestičkami plnými nástrah. Strouhy, kořeny, šutry všech velikostí a ostrosti a dole ve vesnici ještě kočičí hlavy. V botkách díky slabé podrážce cítíte většinu ze zmíněného, některé šutry pak značně. Jste za chvíli vlastně rádi, že zase půjdete do kopce. Podrážka seděla jako přibitá, ale do brutálnějšího terénu bych s nimi asi nešel, rozhodně ne tak rychle.

V červenci se v Lomnici běhá sedm maratonů v řadě, každý s převýšením zhruba kilák. Půlka je silnice, půlka terénem. Zvolil jsem taktiku něco bosky a pak prostřídat dvoje boty, jedny z nich Leugana. Na šesté etapě jsem z Bystřice běžel s Jardou Urbanem starším, který je i výborný motivátor. Ubíhalo nám to rychle. Od třicátého kilometru jsem kopce chtěl už jen jít, díky němu jsem běžel. O botách jsem ani nevěděl a povedlo se dosáhnout času 4:29. Nevypadá to na první pohled až tak, ale zkuste si každý den maraton. Byl to nakonec nejlepší čas ze všech etap. Pro představu, první maraton jsem tam zahájil časem pět hodin.

Mezitím se podíváme na stav bot. Vnitřní stélka se trochu trhá na patě, na funkci to ale nemá vliv. Nutno dodat, že obouvám i bosou zabahněnou nohu, tak se není čemu divit. Běžné vzdálenosti se dají, jako v jedněch z mála bot, běhat i bez ponožek. Achilovky jsem si ještě neodřel. Tkaničky vydrží zavázané, i když použijete jednoduchý uzel. Oživit schopnost zavázat si tkaničku mi od dob školky dalo zabrat. Rozvážou se občas, jen když jsou vlhké. Svršek je poměrně prodyšný a odolává nástrahám. Když to ale narvete do roští nebo proskočíte větvemi, nějaké lehčí šrámy schytají, nikde ale nejsou skrz a nohy zůstanou celé. Podrážku také zatím nic běžného nepropíchlo. Některé špuntíky se opotřebením zplacatily. Celkovou běžeckou kilometráž mají za sebou na úrovni 600 plus občas nějakou tu chůzi. Kamarád v nich má naběháno 1200 kilometrů a i ty jeho vypadají, že ještě něco snesou.

Vydávám se v sychravém počasí na závod, kde čtyřikrát navštívíte vrchol Milešovky. Převýšení je na nějakých šestnáct kilometrů, poměrně šílené. Běžím, ploužím se nahoru. Na šutrech drží podrážka jako přišitá, dolů také. Když se ale dostávám v seběhu na kratší úseky, které tvoří mazlavé bláto a listí, kloužou. Ale to by klouzalo skoro všechno a bosky bych byl pod kopcem expresně. V horším počasí přijdou vhod teplejší ponožky. Pak je to v pohodě, i když jsou boty trochu mokré.

Co zkusit sníh ‒ až 20 centimetrů? Prašanem jsem běžel deset kiláků kolem řeky Kamenice. Boty zvenku namrzly, ale zima přes tlusté ponožky nepronikla. Z jiné zkušenosti v mokrém sněhu a čvachtanici je to horší. To jsou pěkně mokré a taková pohoda to zase není. Schnutí bych označil za průměrné. Ještě abych v zimě nezapomněl kromě okusování rampouchů zkusit i led na zemi. Na hladkém ledu jako zrcadlo pojedete skluzem. Když je na něm místy sníh a trefíte se na ně, doběhnete. Například na lehce zasněženém trailu kolem Zbraslavi jsem s kamarády, kteří běželi v klasických krosovkách, dokázal s přehledem držet krok nahoru i dolů.

A porovnání běhu na pětikilometrové závodní asfaltové trati? Bosky mám zatím v Praze Braníku osobák 20:12, chvíli poté v Leguanech 20:15. Zas tak jsem to ale nepřeháněl a na pětku speciálně netrénuji. Prostě takové pohodovky po koupání ve Vltavě.

Všechna roční období proběhána. Na asfaltu si v nich nebudete připadat jako v neohrabaných krosovkách a v terénu si většinou užijete jistotu přilnavosti podrážky. Pokud s bosáním koketujete, užijete si a chodila budou chráněná. Když se objeví příhodný povrch, můžete boty vyzout, smotat do ruličky a strčit do kapsy. Jejich váha je v páru o velikosti 43 celých 456 gramů.