Článek
Úplnými začátky nás v minulém díle provedl reflexní terapeut a vášnivý bosý běžec Július Pataky. Ještě než se pustíme do pokročilejší přípravy, uděláme odbočku právě k reflexní terapii, nebo akupresuře, chcete-li. Kdo se někdy zabýval principy akupunktury, akupresury anebo právě bosého běhání, musel zjistit, že tyto dvě věci spolu velice úzce souvisí. Lidské chodidlo nese velké množství nervových zakončení, receptorů, jejichž stimulace dokáže ovlivňovat práci nejen nejrůznějších orgánů, ale vlastně celého těla. Reflexní terapie po vzoru východní medicíny věří, že v lidských chodidlech najdeme obraz, propojení celého těla. Pokud víte, na který bod na chodidle působit, můžete příznivě ovlivňovat například činnost ledvin nebo žaludku.
Július Pataky jde ještě dál a věří, že stejně tak jako ve světě se nic neděje náhodou, neděje se nic náhodou ani v našem těle. Při běhání naboso občas dojde k nějakému drobnému poranění a podobně. Podle reflexního terapeuta není místo, kde se ranka objeví, vůbec náhodné. Naopak, její umístění odpovídá odrazu těla na chodidle a z její lokace můžeme usuzovat, s čím má dotyčný zdravotní potíže, problémy. Pohledem z druhé strany se dostáváme k zrcadlovému tvrzení pana Patakyho: „Když člověk běhá v terénu bez zranění, znamená to, že v organismu funguje všechno tak, jak má." Ten navíc doplňuje: „Čím větší máte strach, že se při běhu naboso zraníte, tím větší je pravděpodobnost, že ke zranění skutečně dojde. To ale nevadí. Případná ranka totiž na správném místě poslouží jako vhodná stimulace odpovídajícího bodu."
Buď chceš, nebo ne
Abychom ale nečerpali zkušenosti pouze z naší české kotliny, pojďme se podívat třeba do sousedního Německa. Na jednom maratonu jsem se tam potkal s Dietmarem Mückem. Už jsem ho párkrát viděl běžet maraton bez bot a jednou mi to nedalo, abych s ním nezabředl na toto téma do rozhovoru. Na otázku, jak vlastně začít, jak běhat naboso má jen velmi stručnou odpověď. Takovou stroze německou: "Nic na tom není, je to jednoduché. Prostě to chceš, anebo ne." A na to, proč vlastně běhá naboso se ho raději neptejte. Stejně vám řekne jenom: "Protože prostě můžu!"
Dejme tomu, že první začátky s chůzí naboso máte za sebou. Co dál? Opět platí: pomalu, pozvolna, s rozumem. Svůj první bosý maraton jsem zvládl „pouze" po pěti měsících intenzivnějšího bosého tréninku. Je to ale pravda pouze částečná. Už asi o rok a půl dříve jsem se rozhodl zakončovat své výběhy výklusem naboso. Nejprve pár set metrů, později kilometr dva. Za každého počasí. Později u asi nejznámějšího českého bosoběžce Tomáše Zahálky zjišťuju, že máme úplně stejné zkušenosti, co se týče termoregulace. „Při chození a běhání naboso se mi výrazně zlepšila termoregulace. To jsem pak zhodnotil mezi otužilci, když jsem se s nimi v lednu úspěšně proplaval ve Vltavě. A v podstatě mi vymizela rýma, na kterou jsem dřív dost trpěl."
Je jasné, že každý může mít v této „disciplíně" jinak rychlý progres. Klíčem je pravidelnost a naslouchání vlastnímu tělu. Cítíte-li se dobře, dejte si naboso ještě kousek navíc. Chodit přes puchýře a krvavé šrámy asi nemá moc smysl. Když chvíli vytrváte, můžete na tom být podobně jako Tomáš, který boty v podstatě vůbec nenosí ani na chození, ani na běh. „A ač se to nemusí zdát, bosky se mi puchýře vůbec nedělají. Chodidlo je fakt hodně přizpůsobivé," ujišťuje bosoběžec.
