Štafetová stovka v jednom Tomášovi: Run Praha-Plzeň

Run Praha-Plzeň je štafetový závod pro tým až o deseti běžcích. Skupina se musí poprat s mírně zvlněnou krajinou. Každý team čeká deset úseků o délce osm až dvanáct kilometrů, celkově rovná stovka. Start je v Radotíně, nemusíte se naštěstí proplétat Prahou. A cíl je ve sportpenzionu Plzeň-Letkov. Vloni jsem běžel v týmu Metrostavu třetí a čtvrtý úsek a závod se mi líbil. Letos, když skládám Kilpi Racing tým, vyšlo mi složení desetkrát Tomáš.

V pátek nebyl čas, tak na start vyrážím prvním ranním vlakem. Vlaky se ale neřídí starty běžeckých závodů, tak beru zavděk tím s odjezdem v pět hodin. Na hlavním nádraží stojí překvapivě oba vlaky na stejném nástupišti. Stíhám tak dřívější do Radotína, který ihned odjíždí. Na startu jsem chvíli před sedmou. No, kde jsi? Tohle je závod! A kategorie Extreme odstartovala už v 6:30!

Tomáš Zahálka

Nenechám se rozhodit, i po ukrojení půl hodiny mi ještě zbývá limit čtrnáct hodin a třicet minut. Hodím spacák do dodávky, bude se na přespání po doběhu hodit. Zkontroluji osvědčený batůžek, svačinu, tyčinky, trochu vody, rezervní tričko s dlouhým rukávem, reflexní vestu a čelovku s blikačkou. A ještě sandále. Zavazadlo má lehce přes dvě kila. Máte samozřejmě možnost si nechat poslat věci na občerstvovačky. Styl osamělý vlk mi ale vyhovuje víc.

Tomáš Zahálka

Zrovna startuje David, který běží s Verčou, každý po padesáti kilometrech. Běžíme spolu a kecáme. Ani bosky po drobném štěrku nevnímám, že první dva kiláky máme v tempu pod pět minut. V Černošicích mě zdržuje most přes Berounku. Kovová mřížka na něm klouže a řeže do chodidel. I tak Davida za první předávkou zase dobíhám. K druhé předávce je to mírně do kopce, svačím kousek tyčinky. David dobíhá asi třicet metrů přede mnou. Mému týmu ale trvá předávka déle než jim, ještě se občerstvím iontovým nápojem a kamarád Honza cvakne fotku.

Tomáš Zahálka

Verču už do prudkého kopce ale nedoženu. Stále běžím, jak to jen jde. Vlevo koukám na Brdy, možná by bylo lepší, kdyby to vedlo lesem. Čtvrtá předávka a po přeběhnutí kolejí v Lochovicích maratón za 4:20 za mnou, zatím můj nejrychlejší s batůžkem. Před Hořovicemi se ale objevuje první komplikace, bolí mě třísla. Jak jsem se následně dozvěděl u trenéra Michala z běžecké laboratoře na Pankráci, mohlo to být málo posílenými břišními a zádovými svaly a batohem. A k rozboru stylu běhu se dostaneme příště, dodává. Já myslím, že je to i příliš monotónním během po asfaltu. Zatím bylo kilometrů s šutry poskrovnu. Když jedou kolem organizátoři, říkám se smutným výrazem, že to možná vzdám.

Cestou narazím na obchod, koupím ovocné nealkoholické pivo a kolu, trochu mě to nakopne. Zároveň ale přemýšlím co dál. Vzpomenu na sedm maratónů, kde střídám boty. Bosky, v bosých a pak klasických botách zapojíte pokaždé trochu jiné svaly. Vytáhnu běžecké sandále české výroby, které předčí kvalitou i ty zahraniční. A jde to, dám opatrně další úsek a uvidím. Jeden běžec, se kterým běžím asi dva kiláky k předávce, mě přesvědčuje, ať to nevzdávám. Podpora od ostatních závodníků a týmů je tu prostě neskutečná, ještě mě vybaví dvěma tyčinkami a magnéziem.

Tomáš Zahálka

Dostat se na šedesátý kilometr, na nejvyšší bod trasy, vyžaduje zdolat táhlý kopec. Odměnou je občerstvovačka, banány a perníčky. Zatím uplynulo sedm hodin. Ptají se mě tam: „To běžíš v tomhle?" Já, že až na padesátý bosky a puchýře že nemám žádné. Seběh po šutrech prokecám s Luckou, která je ráda, že běží jen dva úseky. Ale za půlkou úseku už jí nestačím a lesem to valím sám. Vzpomněl jsem si, že vloni tam byla hospoda, to mě žene vpřed. Jeden Birell a polévku, prosím! Když prohodím že jdu kilo, ostatní mě pustí ve frontě dopředu, díky moc.

Tomáš Zahálka

Kousek cesty do Rokycan opět prokecám, tuhnoucí stehna ale neběží moc rychle. Běžci v Rokycanech mi chtěli koupit kafe, ale měli už zavřeno. Nevadí, vydávám se na poslední dvacku. Do teď se dalo říct, že převažoval běh. Teď to bude spíš leh. Tak to zas ne! Alespoň zkouším ten běh s Indiány.

Je tu kemp Ejpovice, teď už to nevzdám, říkám si. Posledních dvanáct kilometrů klikatě lesem. V obci Kyšice projdete snad všechny ulice sem tam. Co to jako je? Zírám nevěřícně na šipky. Pak podběhnout dálnici a konečně přes kopec. Pokud běháte horské závody, tak to zas takový krpál není.

Mezitím koukám na noční Plzeň. Je čas zapnout novou lehkou čelovku za svitu 130 lumenů se krásně přeskakují kořeny, na běh bohatě stačí. S nejvýkonnějším módem 500 lumenů jste v lese jako za dne. Pocitově mi přijde, že běžím, ale tempo na mobilu si myslí něco jiného.

Tomáš Zahálka

Volá organizátor, kde že jsem? Já, že pět kiláků od cíle. Už jsem tak rozjetý, že bych si to dal ještě jednou, prohodím. Seběhnout lesem, oběhnout rybník a vytoužený cíl je tam. Dobrodružství, které trvalo 14 hodin a 19 minut. Zdolané převýšení bylo mírné, jen 1219 metrů. Nedal jsem to bosky celé, jen půlku. Zatím je to má nejrychlejší stovka. Maratón je pohoda, ale stovka je jiná káva, poznáte své limity. Možná je lepší běžet bez batůžku a poslat si na občerstvovačku řízek, kdo ví.

V pondělí po závodě jsem shodou náhod u doktora. Spousta hodnot včetně minerálů v normě. Jen trochu zvýšené jaterní testy. Napadá mě, že je asi lepší sedět v hospodě u piva než běhat stovky...

Tomáš Zahálka