Hlavní obsah

Švýcarský Scenic Trail: Co jsou dvě minuty rezervy, když běžíte 32 hodin v kuse?

Praha

Známý kilto-boso-běžec Tomáš Zahálka absolvoval ve Švýcarsku svůj zatím nejdelší a nejtvrdší ultraběh Scenic Trail. Na 113 kilometrů s převýšením skoro jako na Mount Everest od moře máte limit jen 32 hodin. Téměř polovina závodního pole to nezvládne. Tomáš to zvládl. Ponořte se do jeho víkendového vyprávění a nezapomeňte si pustit i jeho lehce instruktážní video!

Foto: Marek Moravec

Scenic Trail - stoupání na Monte Gradiccioli.

Článek
Fotogalerie

Scenic Trail

Scenic Trail K113 9.-10. 6. 2018

Tentokrát jsem cestu do Švýcarska pojal s kamarády Alešem a Tomášem jako okružní jízdu autem po Evropě. Ale alespoň do Českých Budějovic jsem dojel vlakem. Potkávám se tam s nimi na půlmaratonu, když jejich podrážky ukrajují kilometry asfaltu.

Večer přespíme u hranice s Rakouskem. Když ale vidí můj spacák, tak žertují, tak ten bude tak do plus padesáti stupňů, jak je slabý. Ráno jedeme přes Rakousko k Rýnu na jeho nejzápadnější bod. Na koupání dobrý, ale stačí krátký pobyt ve vodě a jste rázem v Severním moři, jak silný je tu proud. Následuje návštěva města Vaduz v malebném Lichtenštejnsku. Zde konečně nalézám běžecké boty, několikametrové střevíce. Někdo trefně poznamená, že obouvám na nesprávnou nohu. Holt nemám tolik zkušeností, no.

Foto: Marek Moravec

Vaduz - jak že se do těch bot leze?

Marek Moravec

Druhý den následuje pokus o zdolání nejvyšší hory Lichtenštejnska Vorder Grauspitz. Kamenitý trek do prudkého svahu jde bosky ztuha. Ani varianta obout na štěrk sněžnice není, zdá se, ideální. U chaty s křišťálovou vodou ve výšce kolem dvou tisíc metrů nad mořem hodíme pauzu, leháro. A pak se odpoledne vydáme dolů, vrchol tedy dobyt nebyl.

V úterý máme na programu koupání v Bodamském jezeře a návštěvu Kostnice. Večer nacházíme parádní turistický přístřešek na klidném místě u hranice Německa se Švýcarskem. A ve středu něco úžasného ‒ Rheinfall neboli Rýnské vodopády. Loďky s turisty jezdí přímo pod padající proudy vody a je tu nespočet vyhlídek. Na druhou stranu přejdete po železničním mostě a na vyhlídku tentokrát sjedete výtahem dolů. Stojí to za to.

A večer, to už jsme přes celé Švýcarsko po dálnici v malebném Tesserete nedaleko Lugana, v místě dění Scenic Trail. Dojet autem až sem jde od nás i za jeden den. Z Prahy je to zhruba osm set kilometrů, tedy osm až deset hodin jízdy převážně po dálnicích. Doporučil bych ale přespání ve stanu cestou. (Na místě je pak spousta místa na stanování, početná česká výprava rozbila tábor kolem české vlajky.) Z loňska mám odzkoušenou cestu vlakem a ta je na zhruba čtrnáct hodin. Letecky může být problém pobrat všechna zavazadla včetně hůlek a stanu.

Foto: Tomáš Zahálka

Scenic Trail - část české výpravy.

Tomáš Zahálka

Ve čtvrtek Tomáše nenapadne nic lepšího než si jít vyběhnout na Monte Boglia, jdu též. Tady už to znáte z předchozího ročníku, když jsem běžel trasu K54. To jsem výstup popsal, jako když vybíháte na Sněžku. Běžíme trochu zkratkou, trochu po trase závodu. Nahoře se otevírají krásná panoramata jezer kolem Lugana. Zpátky to jde lehce blátivým terénem za dvě hodinky. Krásný půlmaratonek. Kéž by to takhle šlo i na závodě!

V pátek po desáté máme ještě lepší nápad. Vyrážíme po trase Vertical na Motto Della Croce. Kousek po silnici, lesem. A pak prudce lezeme a držíme se provazů a řetězů. Proti loňsku zlepšení výstupu o skoro deset minut. Sešup dolů. Tréninkově máme zatím přes dva výškové kilometry. A hodiny už ukrajují čas do startu, zbývá jedenáct hodin. Ještě nás čeká relax v mém oblíbeném bazénu a trocha spánku.

Příprava věcí. Objevil se drobný problém, na hůlkách se mi otvírá rychloupínací mechanismus. Tomáš vytahuje pásku a přelepujeme. Drží to, tak snad dobrý. Opět naházet do osvědčeného batůžku povinnou výbavu, termofolii, nepromokavou bundu, elasťáky. Hrnek ‒ mám pěkný plecháč se švýcarskými motivy s praktickou karabinou jako ucho. Plný vak vody a svačinu. A ještě čelovku a mobil, samozřejmě plus velká power banka. Kilt nesmí chybět a týmové tričko jakbysmet.

Foto: Marek Moravec

Scenic Trail - start se blíží.

Marek Moravec

Trasa K113 s uváděným převýšením 7400 metrů a limitem 32 hodin budí respekt. Odbíjí půlnoc a jdeme s Tomášem na to. Aleš pak ráno vyrazí na trasu K27. Přes Tesserete spíš svižně běžíme. Tmou abych si neukopl palec, mám bosoboty. A poprvé jdu na závod s hůlkami. Ostře několik kilometrů stoupáme. Zatím je tu běžců jako na Václaváku. „No jo, Zahálka! Říkal jsi, že jdeš na limit a takový fofr," slyším česky. Trasa odbočuje doleva a následuje zatím pro mě neznámý seběh do Mezzovico. Po poměrně usilovném stoupání je tu první větší bohatě zásobená občerstvovačka. Melouny, pomeranče, banány a tak dále. Dávám si i polévku.

Zatím 21 kilometrů. Ale na ceduli Arosio je nadmořská výška jen 868 metrů. Rubu to tmou a první malá krize, v půl páté si na chvíli pár minut sednu a ještě něco slupnu. Zrovna se rozednívá, sluníčko mě nakopne na plný výkon. Jeden závodník sedí na svahu a nůžkami nebo čím se snaží otevřít pivo. Vytahuji švýcarský nožík a cvak, má otevřeno. Do kamery pak hodnotím povrch jako ráj kamenožroutů. Potkávám kamarádku Denisu a spolu stoupáme po hřebeni na první dvoutisícovku Monte Gradiccioli. Pro představu na kilometru nastoupáme až 260 výškových metrů. Tady běžet čtyři minuty na kilák pro nás běžné běžce nejde. První třicítka kilometrů za námi a nastoupáno hodně přes dva kilometry. Výhledy po té dřině k nezaplacení.

Zhoupnout, klesnout do sedla a další nabírání metrů na dvoutisícovku Monte Tamaro. Dva borci si změnili trasu z K27 na K113, ale přiznávají, že jsou spíš běžci rovných tratí. Denise došla voda, já mám jen pár loků. Ve vedru, které provází skoro celý závod, je třeba doplňování vody nepodceňovat. I kšiltovky přijdou vhod. Po kamenné římse nahoru a dolů, vyhlížíme občerstvovačku. Je tu čaj a vytoužená voda. Záchranáři, zdravotníci, to je na celém závodě Švýcarská armáda. O závodníky je dobře postaráno.

Teď to přijde, seběh po pořádném štěrku. Přes slabou podrážku je znát, ale snažím se držet Denisy. Když se přehoupneme do lesa, jde to líp a předbíháme několik běžců. Klesání je nekonečné, údolí je pořád hrozně hluboko. Nebýt jí, seběh by mi trval určitě déle. Byl to let měřící něco přes deset kilometrů. Nohy to ustály a jsme zase jen v pěti stech metrech nad mořem v Monte Ceneri. Vyhlížíme další občerstvovačku. Víc jak maratonská vzdálenost, naměřeno 44 kilometrů za 9:49. Běžně běhám maratony o dost rychleji, ale tenhle profil a povrch, to byla premiéra. Tak těžké jsem to nečekal. Výborná polévka a ochutnám všechno ze stolu. Najednou někdo v modrém uklízí čtečku čipů, je to Scopa, tedy ten, který tady pole závodníků uzavírá. Limit sem byl jen deset hodin, tedy obrovská klikááá!

Foto: Marek Moravec

Scenic Trail - vzhůru do schodů.

Marek Moravec

Stoupáme na další menší kopec. Denisa by si dala už pár kilometrů pivo. Přání je otcem myšlenky. Zrovna míjíme stan nějaké začínající slavnosti. Stačilo říct: „Czech runners, we need beer, please." A už máme natočená dvě místní piva, jak se říká nejlepší ionťák.

Už ve třech s Markem pokračujeme k menší vojenské základně. Sem bylo možné si hodit dropbag, tedy nějaké ty věci. A zase občerstvení, tentokrát i těstoviny. Naleju do sebe ještě asi litr výborného moštu. Rozvážně se vydáváme dál. Vrchol Pizzo di Corgella má sice jen sedmnáct set, ale po chvíli lezeme po lanech a skalách a já si říkám, že mi to nějak moc připomíná Vertical. Hůlky se už poněkolikáté hodí. Jeden jakoby vrchol, zase zhoupnutí a asi na třetí pokus konečně skutečný vrchol i s fotografy.

Zahajujeme seběh, sjezd skoro po zadku. Dozvídáme se, že to bude jen downhill. Jako mokrou loukou a bahnem se vlníme spíš nahoru, tedy. Ve svahu se hecujeme, běž, je to přeci z kopce. Po laně sjedeme do potoka, neboť šutr je šikmo a daleko. Už vím, jaký je to pocit, když vám teče do bot. Přehodit hůlky na druhou stranu a je to. Po krátké stížnosti, že vůbec neklesáme, přijde předpisově vysekaná louka a traverzujeme do Isone.

Najednou máme hodinový náskok na limit. Takže pohoda a je čas i na trochu bosání a mlsání. Zbývá projít vojenskou základnou a namířit si to na známé místo Motto Della Croce. Jen detail, místo není dle očekávání přímo vlevo na svahu, ale o několik zatáček dál. A jsme na stejném sedle, odkud jsme ráno sbíhali. Na trase K54. Odtud to už znám poslepu.

Po troše asfaltu, po úbočí ‒ je tu kříž Motto Della Croce ‒ a výhled do Tesserete. Z loňska si pamatuju, že mi to na San Lucio trvalo kolem tří a půl hodiny. Takový je i limit, být tam do 23:30. Každý z naší party to chce zkusit, každý půjde, co to dá. Ale jak to dopadne po sedmdesáti sedmi kilometrech?

Foto: Marek Moravec

Scenic Trail - výhledy stály za dřinu.

Marek Moravec

Energie mám dostatek, Monte Bar si dávám pomocí hůlek jako zákusek. A točím západ slunce nad Alpami. Delší běh po hřebeni. Říkám si, že snad ty tečky, běžce v dálce ještě dotáhnu. Denisa v kopci ztrácí, Marek je kousek za mnou. Zapínám čelovku, terén ale moc nerozjasnila. Pálím to nahoru, úplně jiný pocit než ta krize na loňské K54. Stanout po roce zase na Monte Gazzirola v 2116 metrech, po 86 kilometrech je fajn pocit. Seběh tmou je přes šutry ale těžší. Markovi to jde dolů rychleji. Já jdu chvíli s Italkou, půjčila mi druhou čelovku, to je teda lampa. Budiž světlo!

Vím, co jsou ta světla v dálce. Hlídám čas a 23:27 od startu zaklepu na verandě chaty San Lucio. Když ukusuji chleba s džemem, další Scopa honí ty, co ještě pokračují ať rovnou vyrazí. No jo, tak s Markem jdeme. Denisa bohužel limit nestihla.

V dálce šikmo v kopci svítí čelovky. Máme tu táhlé stoupání a pak skály s nalámanými šutry. Tentokrát je to větší drama, tma a seběh bahnem, mezi šutry a sem tam větev. Bez hůlek bych to asi neuklouzal. Občerstvovačka Pairolo, kde není potřeba se zdržovat. Lesem hopsáme nahoru dolů, kolem skalek. Po tmě mi to ale přijde delší než vloni.

Na mobilu už bliklo kilo kilometrů. Následuje oblíbené stoupání na Monte Boglia. Ale neoblíbený seběh, tmou to pálím po paměti. Samozřejmě je to myšleno s rezervou, je to výrazně pomalejší než za světla. Kočičí hlavy, louka a občerstvovačka. Marek s Olgou tu už čekají. A jdeme do závěrečné části.

Foto: Tomáš Zahálka

Scenic Trail - v cíli.

Tomáš Zahálka

Větší stoupání a najednou prudká ztráta výkonu. Zív! Že bych šel spát? Ťapeme už dvacet devět hodin, a to bývá u mě kritický čas. Přemýšlím, čím to nahodit, dám si trochu sušeného masa. Jo, pár minut a už to zase běží. Ještě asi pomohla i masáž. Od posledního seběhu je už cítit každý větší kamínek.

Alpe Bola, poslední občerstvovačka. Nad ránem po tom ranci kilometrů je to proti čtvrtečnímu tréninku pomalé, překvapivě. Ti dva mi mizí. A v mapě je to do cíle stále daleko. Sice to vypadá, že chůze bude stačit, ale radši se snažím přes lehčí bolest ťapek popobíhat. Jedno menší údolí a slyším známé hlasy. Jsme zase tři. Poslední seběh a delší výšlap nahoru.

Podle mapy ale chybí do cíle skoro dva kilometry. Čtvrt hodiny do osmé. Popoháním, běžíme, běžíme, to dáme. To bych nebyl já, abych ještě neprohodil pár hlášek do kamery. A telefonuju Alešovi, ať připraví vlajku. Rvu to, jak to jen jde, možná chvilkami i pět minut na kilák. Už s českou vlajkou běžím přes můstek a nohy i hodinky se zastavují na 31:57:41. Naměřil jsem 119 kilometrů a 7985 metrů převýšení. Nádherná medaile s otočným středem je moje! Hranice mezi úspěchem a neúspěchem byla tentokrát velmi tenká, hlavně se nevzdávat.

Byl to zatím můj nejtěžší, ale nejhezčí závod. Z 356 závodníků z mnoha zemí proběhlo cílem jen 197. Tomáš si trať užil za 28:48:21 a Alešovi, řidiči naší výpravy, se K27 líbila též. Další běžci z Čech dosáhli i medailových úspěchů, druhé a páté místo. Naše cesta Evropou ještě nekončí. Máme tu švýcarské Lavertezzo, vesničku s kostelíkem kolem řeky, která plyne přes vymleté kameny. Jako regenerační ledové koupání ideál. Pak po dálnici k moři do malebných italských Benátek na pizzu. Krátce Terst. A další den do Chorvatska. Užíváme si moře a odpoledne frčíme směr Česká republika. Na hranice je to jen šest hodin jízdy. Díky kluci za fajn výlet, tak zas někdy!