Článek
Zpočátku byla terapie hodně psychicky náročná. Pata pobolívala ve dne v noci a když jsem dorazil na fyzioterapii, rozbolela mě ještě víc. Jak by ne, když do ní a do lýtka terapeutka Dáša ryla loktem, seč jí síly stačily. Několikráte při každé návštěvě jsem se musel opakovanými dotazy ujistit, že lůžko, na němž ležím, není porodní. Měl jsem totiž neodvratný pocit, že takové bolesti, jaké právě zažívám já, musí určitě strpět pouze prvorodičky. Prvorodičky s rizikovým těhotenstvím a plodem vycházejícím koncem pánevním. Při porodu císařským řezem bez umrtvení. Já vám syčel jak užovka na rozpálené plechové střeše. Ale při odchodu z ordinace jsem se vždy cítil mnohem lépe a stejně tak i má pata.
Poznámka fyzioterapeutky: Ano, Reného jsem moc nešetřila. Pokud trvá určitá nerovnováha dlouhou dobu, dochází v napnutých svalech k jejich přestavbě, respektive sval má postupně větší podíl vaziva a fascie (obaly svalů) se k sobě přilepí a nekloužou. Proto je nejefektivnější v takových tkáních zasáhnout metodou fasciální manipulace. Ta je sice dost bolestivá, ovšem velmi účinná. Přilepené fascie totiž rozkloužete a pokud to uděláte dostatečně poctivě, nemají pak tendenci se přilepit zpět.
Šel den za dnem, týden za týdnem, terapie za terapií, až jsem jednoho dne zaslechl z úst terapeutky ta snad nejsladší slova, jaká si běžec může přát: „Můžete to zkusit zase zatěžovat, běhejte, dokud můžete!" Radostně, leč opatrně, jsem povyskočil z mučených plantárních fascií, vřele poděkoval a uháněl na trénink. Osm kilometrů pata dala a ani se moc nevzpouzela. Dostala dvacet a zase se moc nevzpouzela. A tak jsem si pomalu začal zvykat na to, že už můžu zase běhat.
Je to lepší každým dnem, častokrát si na patu už ani nevzpomenu. Ráno ještě bývá ona a okolí kotníku zatuhlejší, ale stačí pár kroků (opravdu třeba do dvaceti) a vše je v provozní teplotě. Z mého laického pohledu bylo nejdůležitější odhalit příčinu, proč po dvaceti letech, kdy jsem nohy nijak nešetřil a běhal všechno od desítek po ultra, někdy i naboso, se objevila patálie sužující především začínající běžce. Tušíte správně, něco se muselo změnit. To něco bylo moje zatuhnutí páteře po úrazu, následné lehké vychýlení pánve z rovnovážného postavení a v řetězci příčin a následků změněný dopad na levou. Přes deset let si to tělo nechalo líbit, než začalo hodně protestovat.
A ještě jedna věc k tomu nejspíš přispěla. Před rokem jsem kvůli zrychlení na delších tratích začal experimentovat s ještě výraznějším dopadem na přední část chodidel. Myslím si, že právě kombinace těchto dvou faktorů mě nakonec dostala. A možná i díky ní jsem měl možnost odhalit dysbalanci, kterou bych jinak třeba nikdy nezaznamenal. Teď pracuji na tom, aby tělo bylo zase rovné jako proutek. Bude to mít pozitivní vliv na funkci? Uvidíme, jakého zrychlení se mi podaří díky nové rovnováze dosáhnout. Budu to pořádně testovat, to vám můžu slíbit.
Poznámka fyzioterapeutky: René navyšuje zátěž poněkud rychleji, než bych si představovala. Snažím se ho trochu mírnit, ale znáte běžce. Každopádně René by měl sledovat, jak pata reaguje a ani tato zatuhnutí a mírné ozývání se nohy by neměl opomíjet. Je to signál, že vše ještě není v pořádku. Tyto signály by měly slábnout. Pokud nebudou, znamená to, že vracení se do zátěže patu opět dráždí a cvičení a korekce nestačí k tomu, aby léčebný proces pokračoval. Doporučuji tedy Renému takto veřejně dát si po maratonu trochu volněji a běhat trochu menší objemy a víc se soustředit na cvičení a techniku běhu. Uzdravení totiž není finální stav, zdraví je neustálé hledání rovnováhy. Tedy pozor, proces uzdravování a hledání rovnováhy, alespoň co se týká paty, jen tak neskončí.
Co mi pomáhalo v počátečních fázích nápravy? Kromě cviků předepsaných fyzioterapeutkou „na míru" jsem chodidlům často dopřával horké koupele, případně si bral na bolavou patu na noc zahřívací polštářek. Vždy to přineslo výraznou úlevu a já mohl druhý den opět bez větších problémů trénovat.
Připraveno ve spolupráci s BeBalanced.cz.
