Článek
Díl I. - Jdu s bolavou patou, mám náladu špatnouNikdy jsem nepoznal, co je to ta oblíbená plantární fascitida nebo patní ostruha. S maratony jsem začal před dvaceti lety, poměrně dlouho koketuji i s nějakým tím běháním naboso a svého času jsem uběhl pár půlmaratonů a jeden maraton zcela bez bot. Na speciální běžecké diagnostice mi našli neutrální došlap. Značka ideál. Měl jsem zato, že jestli nastane nějaký problém, s chodidly to určitě nebude.
Přicházelo to poznenáhlu. Po dlouhých bězích jsem občas cítil drobnou tupou bolest v patách. Upřímně řečeno, nevím, jak je to u vás, ale po 50 až 100 kilometrech se najde jen máloco, co bych alespoň trochu necítil. Takže jsem tomu nevěnoval žádnou zvýšenou pozornost. No, vlastně žádnou pozornost. Až jsem jednou zase trochu laškoval s rychlými úseky a v jedné prudší zatáčce si jedno chodidlo začalo stěžovat, že jsem mu tam něco připonatáhl. Bolest se stupňovala s každým došlapem, tak jsem trénink předčasně zabalil a valil domu.
Bolestivost různě kolísala, někdy jsem o noze takřka nevěděl, někdy byla bolest přímo mučivá. Po ránu, delším sezení nebo delší době bez pohybu to začínalo být nejhorší. Nedalo se došlápnout a chvíli trvalo, než se noha dostala do provozní teploty a dala trochu pokoj. Při běhání a těsně po něm jsem o bolavém chodidle vůbec nevěděl. O to to bylo horší pak. Vydedukoval jsem z toho po vzoru doktora Watsona, že musím víc běhat, protože při běhu to vlastně bylo nejlepší.
Se strýčkem Googlem jsem se ještě poradil, jestli nejde o nějakou tu bájnou fascitidu nebo jinak pohmožděnou plantární fascii. Podle internetového vzoru jsem na sobě spáchal krátký test a dozvěděl se, že plantárka by měla být v pohodě. A pak se jednou stalo, že už noha bolela furt. Ať jsem běhal, nebo ne, nedala prostě pokoj. Evidentně mnohem lépe než studené jí dělalo teplé, takže to vypadalo, že ani nezvaný přítel zánět není přítomen.
Nadešel čas, kdy jsem musel splnit několik svých předsevzetí a zároveň slibů: uběhnout 70 kilometrů v jedné pražské zahradě. Na tři čtyři tabletky růžového štěstí to šlo, ale pata i já jsme tušili, že to není ono. Dva týdny poté bylo potřeba uběhnout 100 mil, tedy něco málo přes 160 kilometrů. Nastoupil jsem odhodlaně i s bolavou patou ‒ a už to nešlo. Po 138 kilometrech jsem musel zase vystoupit. Prášek jsem si za celou dobu žádný nevzal, abych přesně cítil, co se s nohou děje. Sama bolest paty by mi asi nezabránila v dokončení, jenže... Jenže když vás něco bolí, tělo si třeba jen podvědomě snaží ulevit. Takže jsem nejspíš (i když jsem se tomu aktivně snažil bránit) na jednu nohu našlapoval opatrněji a mírně jinak, což po naběhnutých kilometrech a kilometrech převážně po tvrdém mělo za následek přetížení jiných partií po kinetickém řetězci výše. A ty partie pak bolely tak, že už to prostě dál nešlo.
Nastupuji fyzioterapii a dozvídám se, že mé postavení nohou zdaleka není tak ideální, jaké jsem si představoval. Rozhoduju se se slzou na líci, že na pár týdnů vynechám běhání, aby chodidlo mělo čas na regeneraci. Pomůže to? Bolest zatím zůstává. Trochu ustupuje a zdá se, že se situace poznenáhlu lepší, na můj vkus ale moc pomalu. Začít zase běhat a ono se to časem spraví? Nebude to mít nějaký vliv na funkci? A co Jan Tleskač? A Jack Rozparovač?
Připraveno ve spolupráci s BeBalanced.cz
