Článek
Mohlo by se zdát, že známe-li maximální využívané množství kyslíku na kilogram tělesné hmotnosti v čase (VO2 max), laktátový práh a dokážeme vypočítat energii potřebnou na uběhnutí určité distance, jsme schopni přesně predikovat, za jak dlouho vzdálenost uběhneme. Lidské tělo ovšem není ani stroj, ani počítač, a tak to v praxi vypadá někdy i dost jinak.
Ekonomičnost běhu, tedy spotřeba energie při překonávání určité vzdálenosti se dá měřit. Problémem ovšem je, že se efektivita může v průběhu pozorování značně měnit. Vykřepčíme po třesknutí startovního výstřelu jako gazely Thomsonovy, ale budeme schopni běžet stejně efektivně třeba po hodině? Hodně záleží na tom, co jsme vyváděli krátce po startu.
Norští vědci z University of Science and Technology přišli s dalším zajímavým dílkem naší běžecké skládačky ‒ provedli zajímavé pokusy na lidech, a ne ledajakých. Sedm špičkových orientačních běžců a běžců na lyžích s vysoce nadprůměrnými hodnotami VO2 max nechali po určitou dobu běžet na hranici možností, pak jim dali několik minut na odpočinek (doba v průběhu pokusu variovala) a opět je nechali běžet na maximum. Při tom všem měřili aktuální energetickou náročnost jejich výkonu.
Dospěli k velice zajímavému výsledku: Menší míra odpočinku, tedy větší nahromadění laktátu (5 mmol/l) odpovídala poklesu efektivity běhu o pět a půl procenta. Že to není mnoho? Vědci spočítali, že jde o ekvivalent půlminutové ztráty při desetiminutovém běhu nebo tří minut při hodinovém běhu, případně 8:25 minut při maratónu absolvovaném kolem 2:30 hodin. Vědci ovšem zároveň upozorňují, že změny v ekonomičnosti běžeckého stylu nezpůsobuje samotný laktát. Ten je použit jako praktický a snadno měřitelný ukazatel míry únavy a vyčerpání. Daleko spíše jsou za pokles efektivity zodpovědné metabolické změny ve svalech, jako je hromadění vápníku, fosforečnanů a reaktivních forem kyslíku. Co přesně je ale skutečnou příčinou, není zatím zcela jasné.
Přesto může mít norská studie praktické dopady a přínosy. Z praktického hlediska mluví jejich výzkum ve prospěch umírněnějších startů při bězích na dlouhé distance. Pokud při závodech vystartujeme příliš rychle, dojde k nahromadění laktátu a všem dalším průvodním jevům a po zbytek závodů bude efektivita našeho běhu snížena, a my tudíž nedosáhneme na takový čas, jaký by odpovídal našemu tréninkovému úsilí.
