RECENZE: Kilian Jornet ‒ Neviditelná hranice

Kilian Jornet Burgada je jedním z nejúspěšnějších outdoorových sportovců planety. Na svém kontě má mnoho světových prvenství (mimo jiné rekordy v nejrychlejším zdolání Matterhornu či Mont Blancu), vertikální výzvy či tituly světového šampiona z ultramaratonských závodů v různých koutech světových velehor.

Letos třicetiletý Kilian se sportování v horách věnuje od tří let a španělský domov ve výšce 2000 metrů nad mořem mu dal velmi kvalitní základ. Na nedostatek medailí, diplomů, finančních prémií či mediální pozornosti si nemůže stěžovat. Roku 2012 se však v jeho životě stalo něco, co na všechny tyto záležitosti vrhlo jiné světlo a bylo vlastně hnacím motorem k „terapii vypsání sebe sama" v této knize.

V rámci celosvětově pojatého projektu „Summits of my life" si Kilian se svým přítelem a vzorem Stephanem Brossem stanovili cíl zdolat nejznámější vrcholy planety. V září 2012 se vydali za první výzvou hory Mont Blanc. Vše šlo hladce, oba si užívali nádheru svobodného pohybu mezi alpskými velikány při skialpinismu.

„Přilétlo hejno vran, začaly si hrát s větrem nad našimi hlavami a zkoušely v letu chytat kousky tyčinek, které jsme pojídali. Jejich tichý tanec vyjadřoval absolutní soulad našich duší, dokonalou harmonii," vzpomíná na společné chvíle, než došlo ke zlomovému okamžiku. Při sestupu z hory se pod Kilianovým přítelem utrhla lavina a on zmizel do prázdna. „Nezmizel však jako slunce navečer, jako jaro s příchodem veder, nebo jako padající hvězdy, když křižují oblohu. Ne, lidé nikdy nemizí, lidé zůstávají navždy. A i když nás jejich nepřítomnost ničí, vzpomínka na ně nám dává sílu jít dál," začíná se vzpamatovávat z velké osobní tragédie.

Příběh se odehrává v několika světových pohořích a pohybuje se na pomezí reality a fikce. Je pokusem, jak se co nejpřesvědčivěji a pravdivě vyrovnat se ztrátou blízkého člověka a učitele, s pochybnostmi o sobě samém a hledání hranic, kam až lze zajít.

V prvních dnech a měsících po tragické nehodě trpí Kilian množstvím výčitek a pochybností, co měl a mohl udělat pro to, aby Stephana zachránil. „První reakce mého těla byla reakce strachu, obrany, těžiště jsem přesunul na paty. Proč jsem se nevrhl vpravo a nenatáhl ruku, proč jsem se ho nepokusil zachytit?," líčí své zmatky a bolest, která mu vibruje v mysli.

Nejprve odjíždí do alpského zákoutí, kde se zkouší vzpamatovat odloučením od všech lidí a zbytečných kontaktů běžně vnímaným koloběhem dní. Sám běhá po horách, ale v noci stále nemůže pořádně spát. Na diskotéce potkává nejmenovanou přítelkyni (asi Slovinku) a prožívají spolu nejasně krátký milostný román. Kde jinde, než v kulisách panenské přírody několik tisíc metrů nad mořem. Kilian přemýšlí, co pro něj tento cit znamená a klade si otázky nad tématem svobodného prožívání vztahů. Není těžké zde sledovat paralelu s „exupéryovskými" motivy zodpovědnosti za svou růži a ochočování lišky z Malého prince. Jako několik podobně laděných pasáží této knihy, i tato trochu tahá za uši svým návodným a jednoznačným charakterem.

Poslední kapitolu knihy tvoří líčení fiktivního dobrodružství na základě skutečné události v himalájských velehorách, kam Kilian odjíždí společně se známým horolezcem Thomasem za (opět trochu nejasnou) misí, s cílem vylézt na horu mezi Čínou a Nepálem ‒ Gosainthan. Cestou přibírají do expediční party mlčenlivého Rusa Alexandra. Přichází několikatýdenní aklimatizace v malém domku, půldenní výlety na skialpech a odpolední filosoficky laděné meditace nad tématy zmiňovanými v prvním odstavci. Zvlášť pikantní je Kilianův recept na zahnání nudy v podobě sledování bublinek, když se vaří voda.

Přichází den D a trojice se vydává na zteč. Bez jakéhokoliv jištění a s minimem proviantu. Vše jde podle plánu, ale expedice končí poněkud překvapivě. Pár set metrů pod vrcholem je skupina horolezců zastavena nečekaným ledopádem. „Sednu si na úzký hřeben a naposled se dívám na vrchol, který necháváme za sebou, aniž bychom ho dosáhli. Částečně jsem rozčarovaný. Únava a žízeň zklamání ještě prohlubují, ale uvnitř mám hřejivý pocit. I když jsme nedosáhli výsledku, někdo to jednou dokáže, půjde-li cestou, kterou jsme prošlapali. Důležité bylo prolomit hranici, dokázat, že se dá jít nalehko. Cíle jsme dosáhli," píše autor v závěru knihy.

Kniha se nečte jedním dechem, roubování zážitků z horských výstupů a filosofická pojednání jsou na sebe napojována někdy poněkud násilně a trochu kostrbatě. Kniha je otevřenou zpovědí a vyznáním známé sportovní osobnosti.