RECENZE: Kilian Jornet - Běhej, nebo zemři

Tento mladík drží desítky nejrůznějších rekordů a v oblasti běhu či skialpinistických závodů vyhrál snad všechno, co se vyhrát dalo. Několikrát Ultra-Trail du Mont-Blanc, Western States Endurance Run, Matterhorn Ultraks, Hardrock Hundred Mile Endurance Run, abychom jmenovali jen ty nejznámější.

Jeho běh jako by byl nádherným učebnicovým příkladem z knihy Učíme se létat. Uvolněný styl, absolutně zrelaxované svaly, které Jornet zrovna nepoužívá - byť při velmi svižném běhu do prudkého kopce. Tempo po strmých horských kamenitých cestách, které byste zvolili pouze v případě, že jste se rozhodli do několika málo vteřin zemřít. Pokud byste takového tempa ovšem byli schopni.

Jornetova tvář neprozrazuje jakékoli napětí či námahu. Veškerá koncentrace je zaměřená na svaly nohou a na terén. A běžec jako by snad ani nevěděl o tom, že každý balvan na jeho cestě, kterou on si jen tak mimochodem prolétne a nohy se snad ani nedotknou země, může být pro jeho kotníky osudný...

Běhej, nebo zemři je Kilianovým prvním knižním počinem ze dvou již publikovaných knih a zároveň jeho první knihou, která vychází také v českém překladu. Jejích necelých 190 stran je takovým albem volných obrazů, v nichž nás autor nechá nahlédnout tu do svého mládí, tam do průběhu těžkých terénních závodů na ultradistance, nebo do zážitků z pokusu o překonání světového rekordu výstupu a sestupu z Kilimandžára.

Musím sebekriticky přiznat, že samotný úvod jsem úplně nepochopil, ačkoli jsem si ty dvě strany četl důkladně a několikrát. Proklamované, snad líbivě chlapácké, heslo „Kiss or kill" (doslova Polib, nebo zabij) se mé hlavě nepodařilo transformovat do něčeho, co se kniha snaží více než naznačit - Získat slávu, nebo při pokusu o to zemřít.

Na druhou stranu úvod dobře vystihuje ladění celé knihy. Odhodlání, zápal, fanatické nadšení, stoprocentní nasazení bez pardonů. Někteří mí škodolibější spoluběžci by možná doplnili i sousloví „hemoroidální úpornost". Nechávám ale na každém, ať si raději zhodnotí tento rozměr běžeckého zápolení sám.

Autor vlastně ani neprozradí nic ze zákulisí své přípravy na tak obdivuhodné výkony. Nedozvíme se, jak trénuje, co přesně pije nebo jí. Jen jakoby mimochodem si všimnete, že on vlastně ani moc nejí, ani moc nepije. On prostě a jednoduše běží. Nahlédneme s ním do průběhu závodu Ultra Trail du Mont Blanc, Tahoe Rim Trail, Western States, nebo běhu přes Pyreneje.

Co v knize chybí z moudrých rad a tréninkových plánů, to nahrazuje filozofie a mystika na tak mladého muže až překvapující. Jedno je jisté: Kilian Jornet ví, co chce, a jakmile zjistí, jak svých cílů dosáhnout, bez rozmýšlení se do toho vrhá naplno.

Pro někoho možná nečekaně se v Jornetově knize objevují i myšlenky na matku Přírodu, na to zelené pozadí, tu zelenou rozmazanou masu čehosi, co na fotkách se zaostřeným Jornetem v popředí dotváří dramatičnost momentu. Pozorný čtenář zaznamená lehké náznaky kritiky dnešního životního stylu, supermarketizace a globalizace všeho. Na několika místech se běžec zabývá i egoismem sportu a snah být první. Hledá a poznává sám sebe. A to je vlastně ten důvod, proč my všichni běháme, ne?!

Jornet běhá prostě proto, že se mu to líbí. Cítí se při běhu jako tvůrce uměleckého díla. A kdo jej někdy viděl běhat, ví, že tomu tak skutečně je. Kilian je neobyčejný umělec - a nyní navíc i spisovatel.