Článek
Jediný dochovaný portrét Mensena Ernsta.
Mons Monsen Øyri je označován za prvního profesionálního atleta z Norska. Otec mu zemřel několik měsíců po jeho narození a zbytek rodiny přežíval jen díky malé farmě a pomoci sousedů. Jako náctiletý se chlapec stal námořníkem. A právě na moři bylo jeho jméno „poangličtěno" na Mensen Ernst. Své první peníze ze sázky vydělal v 18 letech, když byl na jihu Afriky. Od té doby běhal zásadně v modré námořnické uniformě a také jediný jeho dochovaný portrét jej zobrazuje jako námořníka se sextantem v ruce.
V Evropě, zvláště pak v Anglii se tou dobou rozmáhal „pedestrianism", dlouhý běh na čas odněkud někam s doprovodnými sázkami. Šlechtici se předháněli, kdo ve své stáji bude mít lepšího běžce a sázky létaly vzduchem jedna za druhou. Pro Mensena Ernsta vítaná příležitost zařídit si důstojné živobytí tím, co jej baví nejvíce. Britské ostrovy mu ale začaly být brzy malé. Do opravdu širokého povědomí se dostal až svým výkonem mezi Paříží a Moskvou. Dnes jsou tato dvě města propojitelná dálnicemi a silnicemi o celkové délce 2833 kilometrů. Kolik naběhl Mensen, není jasné. Jisté však je, že po vyběhnutí z Paříže patnáctý den probíhal před Kremlem, kde jej nejdříve zadržela stráž a chtěla vykázat jako pobudu a žebráka. Jeho oděv byl tou dobou na cáry. Na druhou stranu jej jistě hřálo vědomí výhry 100 000 franků.
Je jasné, že Mensen musel být obdařen talentem na cizí jazyky. Plynně prý kromě své rodné norštiny hovořil také anglicky, německy a francouzsky, konverzovat prý ale zvládl obstojně také v italštině a turečtině. Vyptat se na cestu prý dokázal ještě v mnohem více řečech. Na svých cestách po Německu, Francii, Španělsku i jinde se musel ale také vyrovnávat s nebezpečím epidemií chorob, nejrůznějších rozbrojů, nepokojů... poradit si musel i se strážci hranic nebo třeba navigací. Spát prý mu stačilo čtyři hodiny denně a nejraději spal pod širým nebem. Maso dle dochovaných pramenů jedl zřídka, živil se převážně chlebem, ovocem a další studenou kuchyní. Jeho mottem bylo: „Pohyb je život, zastavení smrt."
Další husarský kousek se Norovi podařil mezi dnešním Istanbulem a Kalkatou. Východoindická společnost mu slíbila královskou odměnu, pokud se mu podaří jisté dokumenty doručit včas. Trasu, kterou dnes tvoří silnice o délce 7196 kilometrů prý překonal za čtyři týdny. V Indii si měl tři dny odpočinout, aby zpáteční cestu 8900 kilometrů urazil za 59 dnů.
Poslední velká cesta roku 1842 se Norovi stala osudnou. Za 30 dnů proběhl trasu mezi Bad Muskau (dnešní sasko-polská hranice - pozn. red.) a Jeruzalémem a pokračoval až do Káhiry (dnes po silnici 3842 + 504 km - pozn. red.). V úmyslu měl běžet podél řeky Nilu až k jeho prameni ‒ 24 let předtím než se na scéně objevuje známý cestovatel David Livingstone. Než však dosáhl současné hranice mezi Egyptem a Súdánem, podléhá úplavici. Jeho tělo bylo pohřbeno pod hromadou kamení a hrob později zaplavila Asuánská přehrada.
