Článek
Moje maratónská příprava je ale řekněme slabší. Prosinec běžecky parádní. Ale po únorovém maratónu na Lipně, kde jsem si cestou necestou po sněhu a v rákosí, co bosé ťapky kosí, trochu zrasil levé chodidlo, jsem toho moc nenaběhal. Ale postupně přidávám. Pětikilometrový závod v Ústí. Další týden desítka okořeněná 1,5 kilometru velmi hrubým a pichlavým asfaltem. A pak tradičně pražský půlmaratón za Světlo pro svět. Vše jsem zaběhl v mých standardních bosých časech, půlku za 1:35. Za „krát dvě" ten maratón ale určitě nebude.
V pondělí mě ještě chytne menší rýmička, smrtelná to nemoc. Do neděle ale času dost, tak se uvidí. Je tady pátek. Se Simčou přistupujeme v Pardubicích do vlaku k Borkymu a jedeme. Když se bavíme o jídle, zjišťujeme, že máme vlastně železné zásoby. A to doslova, Borky má sebou na běh třináctikilovou drátěnou košili. Po dvou hodinách vystupujeme v Břeclavi a pokračujeme osobákem na okraj Vídně. Kdo čekal, že tam vlakem pojedeme několik dní, byl asi zklamán.
Odložíme batohy, kufr a tu košili a razíme pro čísla. Pod heslem těžko na cvičišti, lehko na závodě nějakých 11 km pěšky v mírném dešti a solidní kose. Předpověď od Norů na neděli také slibuje lehčí déšť. Alespoň jsme si s Borkym umyli boty. Simča na expu zkouší řídit auto a já okukuji běžecké boty. Kdyby u nás stály 89 korun, jako tam jsou ceny v eurech, třeba bych se stal botařem.
Sobota
Sobota, to už je líp, jdeme okouknout centrum, radnici a cíl závodu. Ti dva zkouší místní půjčovnu kol, zda by třeba nebylo rychlejší zdolat trať na kole. Přípravy v prostoru cíle jsou v plném proudu. Do zásoby se před cílem nechám rovnou vyfotit, kdybych pak cíl prolétl moc rychle.
Na ulici stojí váha za dvacet centů. Abych zjistil, co můžu před maratónem ještě spořádat, zvážím se. Je to 61 kg i s kiltem a půllitrovou láhví vody. To by šla i kachna, ale později beru za vděk filetem z candáta. V infocentru si Simča prohlíží mapu Vídně, ani neví, jak se jí bude za 24 hodin hodit. Borky mi v suvenýrech našel běžeckou botku se slevou. Velikost pár centimetrů, akorát do ruky, že by na maratón? Odpoledne se jdeme proběhnout po okolí. Skáčeme přes kaluže, po asfaltu, po šutřících. Taková běžecká všehochuť. Večer si děláme těstoviny.
Závod je tady!
Ti, co běží v botách, v neděli ráno zjišťují, že narvat čip do tkaniček není taková sranda, žádný pásek k němu není. Naštěstí jsem vybaven vlastním páskem a dávám si čip na kotník. Do běžeckého, kiltíky a Borky obléká ještě svou železnou košili. Zjišťujeme, že moje magnetky udrží i plechovku, tak snad Borkymu udrží vlajku na košili. Přeprava tramvají, busem a metrem do stanice Alte Donau ke startu.
Potkáme další běžce z Čech Pavla, Moniku také ve žlutém tričku a další. Hodit věci do kamiónu pro převoz do cíle a vystát si víc jak půlhodinovou frontu na záchod. Jenže na start je to do třetího sektoru hrozná dálka. Končíme asi 20 metrů od vstupu do sektoru. Všude samý běžec, nikam se nejde hnout.
Start a nic, po čase se procpeme do správného sektoru. Startuje se střídavě ze dvou oddělených pruhů. Po 21 minutách konečně pípání čipů a jde se na to. V davu se to snažím rozběhnout na 5 minut na kilák. Z mostu je to pak z mírného kopečka. Když už to na druhém kiláku vypadá, že už by se dalo běžet, tak se ty dva proudy běžců spojí. V parku je to jak náraz do zdi. Běžet kolem toho pětkového tempa vyžaduje spoustu úsilí a kličkování. Alespoň občas fotím.
Pak se vrátíme do centra, tak od desátého kiláku se dá volně běžet, uf. Na silnici jsou značky na Prahu a Brno, mám pokračovat rovně nebo si odběhnout do Prahy? Na šestnáctém kiláku se má běžet i kolem zámku Schönbrunn. Sleduji, kde bude, pak skočím mezi diváky a fotím. Pak nemá ten můj čas vypadat tak strašně, v Praze běhám bez mobilu.
Nevyměknem!
A je to tady, pořadatelé umožňují změnit názor a běžet jen půlmaratónskou vzdálenost. Odbočuji doleva na delší trať, vzhledem k ceně startovného je to lepší poměr cena výkon a v cíli bude větší medaile. Točím řekněme motivační video, že už nemůžu a běžím maratón na šest hodin plus mínus. Vzápětí tam na čtyři kilometry házím tempo pod pět. Potkávám se s dalším běžcem z Čech, poznal mě podle trička s nápisem Světlo pro svět. Tak trochu pokecáme. Na pětadvacátem si odskočím do křoví.
Až k Prátru a do parku to celkem jde, tedy běží. Borky mi pak řekl, že mu tam ten asfalt přišel hrubší i v botách. Mně až tolik ne, ale pak se to začíná sypat. Cedulku 34 km bych radši vynechal a nedával ji na trať. Není energie, neběží mi to. Chvilku se i pozastavím. Na občerstvovačce se spíš skoro rozplácnu, ťapky kloužou po banánové slupce. Střídavě běžím a jdu a až na 39. kilometru konečně tempo 5:39. První vlaštovka. Pak se zase zdržím, volám Simče, že mám dva kiláky do cíle, ať fotí. Odhazuji mobil do kapsy a napálím to. Nebudu vás napínat, vydrželo mi to 300 metrů, pak jsem zase zpomalil.
Málem králem
Když běžím kolem kapely a velké obrazovky, náhle se ozve "Tomas Zahalka, king of Barfuß". To potěšilo, tempo šest na kilák nechávám jiným a mizím do cíle. Zatáčka a červený koberec na dohled, který si užívám raketovým sprintem. Po očku si všimnu Simči, jak fotí. Čistý čas se zastavil na 3:50:41. Zlepšení maratónského osobáku jen o dvě minuty a patnáct vteřin. Mohlo to být lepší, ale vzhledem k okolnostem, dejme tomu. Prostě taková pohodová nedělní procházka Vídni.
Borky doběhne v kroužkové zbroji o 13 kilogramech v čase 5:34. První místo v kategorii kilt a kroužkovka - jako obvykle.
