Museli jí zavazovat boty a otevírat pití. Do latě se dávala rezavými hřebíky

Zajímavě a překvapivě. Já běžela v Plzni poprvé, byla to moje druhá stovka. První se běžela na okruhu 10 kilometrů, tahle na okruhu v délce 1,5 kilometru. A pro mne osobně to byl rozdíl značný, tady mi to úplně nesedlo, ale nebyla jsem asi sama. Radek Brunner bohužel sedm hodin neprolomil a hodně skvělých běžců (Zbyněk Vondrák, Honza Ďuk, Jarda Urban, Lenka Horáková) vzdalo, ať z důvodu šetření sil na další závody, nebo z důvodů zdravotních. Já když jsem je tam viděla stát, jak nám fandí a podporují nás, tak jsem jim záviděla a říkala si: Já už chci taky skončit! Ale support, přítomný trenér a vůle mi to zkrátka nedovolili. Ta sobota musela být stejně nějaká zakletá...

Určitě. Já jsem se nedokázala rozběhnout tak, aby se mi běželo hezky, abych vypla a jen běžela, nemyslela na to, kolikátý kilák běžím. Od začátku to nějak nebylo ono. Naštěstí to zpomalování ke konci nebylo tak velké. Začala jsem plánovaně na 4:40 min/km, poslední kilometry byly 5:12 až 5:20. Asi mělo na tento diskomfort ještě vliv, že jsem před měsícem měla velký nedostatek železa a krvinek. Všichni mi říkali: To je úžasný, jsi třetí, jsi na bedně. Jako je to super, souhlas, i vzhledem ke konkurenci, holky běžely parádně. Ale na ultra nebojuju se soupeřem, tam bojuju sama se sebou, ona to je solidní dřina. Ta bedna je pak další odměnou. Člověk má na ultra čas přemýšlet, hlava ho pokouší a dává signály, že nemůže, ale musíš být silnější a zlomit to, bojovat, a to je pak úžasné. Tomáš Rusek mi napsal k cílové fotce z Plzně na facebooku: „Běháme pro radost - a po bolesti je radost vždy větší." A je to pravda! Naše největší překážka jsme my sami. Jen my sami víme, čím jsme si předtím prošli, jak jsme odtrénovali, co nás trápí, co nás bolí, co nás vůbec vede k tomu, že běžíme. Ostatní závodníky v tomhle módu neřešíš. Vždyť i kdybych to vyhrála s časem devět hodin, tak přece nebudu šťastnější než teď, kdy jsem třetí s časem 8:32.

To je tak na pousmání. Vítězka Radka Churaňová si něco málo vydělala, a to za ženský čas pod osm hodin a pak za nový republikový rekord. Kdyby to člověk posuzoval vzhledem k té dřině v přípravě... Ale když „jen" vyhraješ mistrovství, aniž bys dal rekord, nedostaneš něco, ale nic. Běhat ultra pro peníze určitě nejde, ultra musíš běhat srdcem, pro svoji vlastní motivaci, ať už je jakákoli.

Opět ten nejlepší ‒ Pavel Novák. Já jsem se k Pavlovi vrátila velmi rychle. Na závodech v Číně jsme potkali nového člověka, trenéra se specializací na ultra z Maďarska. Přešli jsme k němu s Ondrou oba. Já ale po měsíci cítila, že to není nějak ono a hned prvního ledna jsem psala Pavlovi, jestli by mě vzal zpátky. Ale stejně je měsíc jinak koncipovaného tréninku ještě nějakou dobu znát. U maďarského trenéra jsem běhala hodně, ale vůbec ne rychle, jen nějaké úseky, a to mě v konečném důsledku unavilo a zpomalilo. Nemohla jsem se dostat do rychlejšího pohodového běhu a trápila se. Ale byla to zkušenost, kdybych to nezkusila, nevěděla bych a zbytečně bych nad tím přemýšlela.

S holkama z tréninkové skupiny jsme odjely v únoru do Tater. A hory, ty neodpouští. Lapala jsem po dechu po chvilce běhání, mezi tréninky jsem ležela – já, co chvilku neposedí, neměla jsem hlad a jen jsem toužila po pomerančové šťávě. I na procházce jsem měla tep na 150, uběhnout dva kilometry v kuse byla velká dřina. Pár dní před odjezdem do Tater jsem byla na odběrech krve. Když jsem se vrátila, šla jsem si pro výsledky ‒ a překvápko: železo, hemoglobin, feritin, všechno v červených číslech. Hodnoty ideální leda pro život na gauči (smích). To je pak problém i třeba odnést věci do myčky nebo se najíst, to se půl hodiny přemlouváš, pak to teda uděláš, a pak půl hodiny odpočíváš. Takže jsem skončila na kapačce, kde mi doplnili železo uměle.

Určitě to mělo vliv. Stovka je nápor, běžíš rychle, a ne zrovna krátce. Na pár kiláků mě přepadla krize, ztratila jsem i úsměv. Ale pak jsem si zase optimisticky řekla, už jen 40 kilometrů. Anémie je opravdu problém. Dva tři týdny jsem nepoužitelná, odtrénovala jsem jen co tělo dovolilo, a už tehdy bylo jasné, že na mistrovství v Plzni ještě zcela v pořádku nebudu. Ale i tak jsem chtěla běžet. Hodně jsem spala, snažila se trénovat, makala a pořád věřila. Ale ta pauza v trénincích a zhoršená regenerace se někde projevit musely.

V běžné stravě je železo zastoupené poměrně dost, ale i tak ho tělo vstřebává jen malou část. Využívám starý babský recept: do jablka napíchám rezavé hřebíky. Kyselina v ovoci železo uvolní, takže mám potom jablka se zvýšeným obsahem železa. (smích; konzumace samozřejmě až po vytažení hřebíků - pozn. red.) Železo v tabletkách většinou pěkně vykolejí žaludek.

Boty jsem docela pohnojila. Prvních padesát kilometrů jsem běžela v botách, na které jsem už nebyla moc zvyklá, rozbolely mě nohy. Druhou půlku zachránily Mizuno Hitogami. Jsou to teda závodky, takže ne úplně ideální na dlouhé běhy, ale mně vyhovovaly. Jsou hodně široké. Přezouvání proběhlo jako ve formuli jedna. Zaběhla jsem do boxů, sedla na židli, kluci mi vyměnili boty i zavázali tkaničky. Ne že bych byla tak líná, ale mě to s mými nehty nešlo tak rychle. Takže mi i otevírali gely, pití a samozřejmě pivo. (smích)

Běžela jsem do detailu sladěná, nehty, mikinka, podprsenka, čelenka, náušnice... Jen vyhlášení bylo nakonec nějak dřív, takže mě zastihlo ještě ve sprše. Já letěla na stupně vítězů rozcuchaná, neupravená, nazutá do bot jen tak napůl. No hrůza! A Dan Orálek, co to dokumentoval, se mě pro jistotu ptal, jestli mě v takovém stavu může vůbec vyfotit! (smích)