Jak závodit v Číně a nepo...at se z toho

Pětihvězdičkový hotel nabízí nepřeberné množství jídla, rýže, nudlí, sushi, krevet, křepelčích vajíček, cordycepsových polévek (polévka plná masa a nudlí), čerstvých ryb, skvěle vypadajících a nic moc chutnajících dezertů... zásoby na závod si uděláte. Nabrat kilo, dvě navíc za dva dny není problém ‒ však on to člověk vyběhá!

Welcome dinner aneb Běžte se pro jistotu stejně najíst do restaurace!

Poslouchat zkušenější se vyplácí, opravdu. Večer před závodem probíhal uvítací ceremoniál pro všechny běžce na 24 hodin, jehož součástí byla welcome dinner s čínskými specialitami. Jednalo se například o silnou kuřecí polévku, špek vyskládaný do tvaru prasátka, místní rybu, masové koule zvláštní chuti, vařenou zeleninu, bramborové noky plněné pudinkem... pro slabší žaludky to byl velký risky business, ale třeba soupeřky z Mongolska požívaly ve velkém a doběhly. Nakonec se však ukázalo, že nejlepší variantou je podávaná rýže.

Občerstvení na závodu jsme viděli pouze před startem. Bylo totiž stranou a zabíhat k němu a zpět představovalo prodloužit si každé kolo o 25 metrů. Avšak každý zvaný běžec měl k ruce dvě anglicky mluvící čínské studenty. A my pozvaní byli. Předem bylo studentům vysvětleno, kde máme své balíčky se suplementy, kde máme gely a kde je ukryté jediné ukradené pivo od večeře. Podstatné bylo mít vždy připravené minimálně dva kelímky s ionťákem, ovoce a dále si budeme říkat dle potřeby.

Ovoce, banány, pomeranče, hrozno, jablko-hruška (něco mezi) a rajčata. Opravdu, řekli jsme si o ovoce, přinesli rajčata. Polévka byla slepičí, silnější než silná, a to se moc nedalo. Dále byla už jen rýžová. Ale není rýže jako rýže. Když řeknete „rajs", nedivte se, když další kolo dostanete „ajs", tzn. plný kelímek ledu. V letu se snažíte vysvětlit, že „rajs" je prostě rýže a že led nechcete.

Z pití byl nejčastější ionťák, později na žaludek hořký čaj. Když byl horký, řešení bylo snadné, smíchat ionťák a čaj do jednoho kelímku, beztak se to uvnitř žaludku smíchne, ne? V druhé polovině závodu přišlo na řadu pivko, bohužel ho už někdo upil, protože i jiný závodník potřeboval „beer". Chvilku byla kola a jinak hodně voda ‒ na hlavu a na tělo.

Možná i díky imodiu nedošlo k žádným potížím na trati. Nejčastěji servírovanou potravou byla rýže a banány. Nutno uznat, že ‒ jak už bylo zmíněno v reportáži ‒ organizace perfektní, ale jídlo mají naši Sri Chinmoy organizátoři běhu na 24 hodin lepší.

V restauraci zaplatíte přes QR kód, v mnohých si i objednáte mobilem, takže servírka šetří kroky a první seznámení s ní je u přineseného jídla. V Číně se doma nevaří. V restauracích je levno a chodí se jíst prostě ven. Najíte se od 6 jüanů – za tu cenu dostanete nudle posypané oříšky, nebo malou polévku. Průměrně se však do 40 jüanů vejdete. Dáte-li si tzv. domsu, hodně různorodého jídla, kdy zobete a zobete, vyjde to i na 200 jüanů na osobu, ale do toho nejdete každý den, i když to je výborné. Nejlepší restaurace jsou ukryté v nákupních domech, kam se jako turisti málokdy dostanete.

V Gaunagzhou je například v centru nového města pod celým náměstím v podzemí jedenapůlkilometrová ulice jen s restauracemi. Někde se těch 14 milionů obyvatel musí najíst, no ne? Číňani jsou hubení, sušenky a sladkosti moc nejedí. Za sladké považují například dezert z bílé ředkve. V restauraci nemají ubrousky. Musíte si je vyžádat, jinak vám je nedají. Starbucks je stejně drahý jako v Čechách, ale obsluha umí anglicky. McDonald je extrémně levný. Na stole nemůže chybět pálivá omáčka z čili. V restauraci podávají k jídlu vždy bezplatně čaj a v průběhu jídla stále dolévají.

Nejlevnější restaurace nejsou určeny pro turisty, jelikož jídelní lístek není v angličtině a nemá ani obrázky. Cena jídel je nižší než v Čechách. Pokud jde společnost do restaurace, objedná si několik různých jídel, která obsluha naservíruje doprostřed stolu a každý si vezme od každého kousek. Příloha se podává zvlášť. Jedná se o takzvané „domsu".