Hlavní obsah

Čeští mistři žijí spolu. Na opravdovém rande ale nikdy nebyli

Praha

Na místo srazu přichází usměvavá dvojice do detailů barevně sladěná. Nejrychlejší český muž na 12, 24 hodin a v ultratrailu a jeho partnerka, nejrychlejší česká žena v témže zvolili svítivě žlutou. Tričko Ondřeje Veličky ze Spartathlonu ladí s šátkem, náramkem, náušnicemi a samozřejmě lodičkami Kateřiny Kašparové. Dnes mají zrovna „volný den“, jak stojí v jejich tréninkových denících. Kateřina s lehkostí sobě vlastní snídá dvojku červeného a po našem rozhovoru se i s Ondrou chystá na další rozhovor. Není tohle ideálně strávený den?

Foto: Petr Růžek

Ultra znamená radost. Pro Kateřinu i Ondřeje.

Článek

Nebylo možné si nepovšimnout vašeho vzájemného vyladění. Kolik párů lodiček musí mít doma žena, aby se s partnerem-běžcem vždy dokázala sladit?

Kateřina: Lodiček docela málo, mám jich asi jen 30 párů. Doma a po zahradě chodím zásadně jenom bosa, tak boty tolik nevyužiju. Šátků má kolem stovky, párů náušnic ještě mnohem více, asi 150. Prstýnků a náramků vlastním podobná množství. I když prstýnky, třeba ty snubní, jsou podle mě blbost. Mnohem lepší jsou hodinky. Jestli na to někdy dojde, chci nejradši snubní sporttester! (smích)

Když jsme se viděli naposledy, byli jste zrovna čerství republikoví mistři ultratrailu. Teď jste se posunuli ještě o pár levelů výše...

Ondřej: No, pár mistrovských titulů přibylo. Ve dvanáctihodinovce se bohužel neběhá mistrovství republiky, ale zaběhli jsme ji dobře. Kačenka dala nový národní rekord. Já dvanáctihodinovku vyhrál se třetím historicky nejlepším výsledkem v České republice. 147 kilometrů. Na silnici jsem byl asi 200 metrů za českým rekordem. Ten úplně nejlepší výsledek je ale z oválu. Takže mám vlastně druhý nejlepší výsledek na silnici. Na dvacetičtyřhodinovce jsme šli oba na mistrovský titul.

Kateřina: A to moje první slova po dvanáctihodinovce byla: Kdyby mě někdy napadlo jít na čtyřiadvacetihodinovku, tak mi to, prosím tě, zakaž!

Ondřej: Já to nekomentoval. Já věděl, jak to dopadne. Je to přirozený vývoj, takže byla jen otázka času, kdy to přijde. A přišlo to asi po dvou měsících.

Kateřina: Než jsme se rozhoupali, tak byla obsazená kapacita, ale ve svém rodném Kladně jsem prostě nemohla chybět, tak jsme to místo na startu nakonec nějak vyběhali. Já tam žila svých prvních třicet let a svou první dvacetčtyřku jsem chtěla běžet právě tam ‒ na kilometrovém okruhu, kam jsem před mnoha lety chodila třeba na kolečkové brusle.

Ty jsi donedávna běhala tratě výrazně kratší. Kolik máš vlastně za sebou těch ultra?

Kateřina: Za život jsem běžela jen čtyři ultra. A všechny jsem vyhrála! Každý další závod posouval mé hranice, co se vzdálenosti týče. Od nějakých padesáti kilometrů se to posunulo až ke dvacetičtyřhodinovce.

Ondřej: Takže příště to bude závod na 48 hodin!

Kateřina: Ne, ne, tady je třeba vývoj maličko pozastavit! Do své kariéry se chystám začlenit určitou regresi, chci teď klesnout ke stovce, běžet svou první stovku jako oficiální závod.

Tu čtyřiadvacetihodinovku jsi absolvovala s určitou dočasnou poruchou příjmu potravy. Jiného by to asi složilo tak, že by nedokončil, ty jsi to vyhrála. Jak to děláš?

Kateřina: Když jsme se s Ondřejem míjeli na trati, říkám mu: Ondrášku, já nemůžu jíst! A on na to: To je divné, já jsem úplně přejedený! Už po čtyřech hodinách závodu byl přejedený!

Ondřej: Byla to prostě úplná hostina. Kdybys viděl, co bylo na občerstvovačce ‒ suši, různé buchty, ovoce... všeho hromady. Já jím v podstatě pořád, hned po startu. Ovoce a polévky můžu stoprocentně pořád. V podstatě vždycky absolvuju dva závody paralelně ‒ kdo toho víc uběhne a kdo toho víc sní! (smích)

Triatleti žehrají na to, že jejich disciplína je vlastně hodně drahá zábava. Jak to máte vy?

Ondřej: Závodit v ultra přijde na pěkné peníze. Přitom jsem si za celou kariéru vydělal jednou v zahraničí asi 300 eur a dostal dvoje boty. Přesně spočítané to ale nemám a radši to ani spočítané mít nechci.

Jak se vám daří skloubit soukromé záležitosti s vrcholovým sportem, kterému se věnujete oba dva stejně naplno? V podstatě kde se objevíte, tam berete první místa v kategorii žen i mužů...

Kateřina: Na opravdickém rande jsme asi nikdy nebyli. Naše první rande proběhlo na závodech na Boráku, to jsem jela rovnou k Ondrovi a poznala hned i rodiče. Teď jsme spolu tak nějak kontinuálně, trénujeme spolu, závodíme spolu, regenerujeme spolu. Na rodinnou dovolenou jezdíme na závody u nás i do zahraničí.

Ondřej: My spolu běháme a pak je potřeba pořádně odpočívat. Jen ti, co neběhají, si můžou dovolit takové to kino a další náročné romantické aktivity jako výlety a podobně! (smích)

Co chystáte dál? Dá se ještě ve vašem oboru někam posunout?

Unisono: No tak určitě! V příštím roce bychom rádi reprezentovali na mistrovství světa v běhu na 100 kilometrů a v přespříštím chceme zkusit mistrovství světa v běhu na 24 hodin v Rakousku.