Článek
Kateřina s Ondřejem - mistři! Zřejmě slušný oddíl.
Kateřina Kašparová s Ondřejem Veličkou. Láska jako z nějaké běžecké pohádky.
Kateřina Kašparová s Ondřejem Veličkou: Špičkový trenér = špičkové výkony.
Katko, vzhledem k našemu poslednímu interview je prostě mojí povinností začít náš dvojitý rozhovor otázkou poněkud adiktologickou: Stála jsi na startu Ultramaratonu Borák, kde k vašim dvěma titulům došlo, střízlivá?
K: Naprosto! A dnes jsem zatím měla pouze čaj. Já už alkohol nepiju. Dlouho už nepiju.
O: Už od soboty. To jsme na Moravě koštovali naši slivovičku.
K: Opravuji: Už nepiju sama. Jenom s Ondrou. A Ondra moc nepije. Nepiju teď hlavně proto, že jsem začala opravdu běhat. Naběhám tak stovku týdně pod taktovkou špičkového trenéra.
(Investigativní redakce dále zjistila, že Kateřina pila i během MČR v ultratrailu ‒ na trase si dala tři loky piva.)
Jak jsi přišla ke špičkovému trenérovi? Donedávna sis ‒ dle vlastních slov ‒ běhala jen tak pro radost.
Přes jednoho známého jsem se o něm dozvěděla. Původně jsem měla jet na Mercury Maraton do Plzně, kde byl půlroční tréninkový plán od Pavla Nováka jako jedna z cen pro vítěze. Já tam ale kvůli zranění nakonec ani nestartovala, takže jsem nemohla vyhrát. Ale za Pavlem jsem se nakonec vypravila do Telče. Chtěla jsem je vidět oba dva ‒ Pavla i Telč.
Co to vlastně bylo za zranění?
Vlastně nic. Bolela mne holenní kost ‒ na té druhé straně, než jsem před nedávnem měla únavovou zlomeninu ‒ byla jsem na několika vyšetřeních a nikde mi nic nezjistili. Takže mi vlastně nic není. To máme s Ondrou společného. On má přesně to samé.
A co ještě máte s Ondrou společného?
Kromě bolestí holeně v té samé noze ještě taky nedostatek železa a trenéra.
A mistrovský titul! Ale abychom byli ke čtenářům féroví, musím prozradit, že jste na rozhovor dorazili s Ondřejem ruku v ruce. Trochu se známe, takže tuším, že to bude poměrně novinka. Na MR v ultratrailu jste ještě odjížděli každý sám. Že by vás sblížily mistrovské tituly?
O: Je to čerstvé, v podstatě o tom ještě nikdo neví. Dokonce ani náš společný trenér (oba se trochu červenají).
K: My jsme si poměrně dlouho psali a konzultovali spolu nějaké věci ohledně běhání. Párkrát jsme se viděli i naživo. Pak mi Ondřej vymyslel, že poběžím ten Borák, to byl jeho nápad. Já ani nevěděla, že to je zároveň i mistrovství republiky. Ani jsem po doběhu nevěděla, že Ondra taky vyhrál.
O: On moje vítězství asi ani nikdo nečekal, všichni čekali prvního v cíli Dana Orálka. Šestiokruhovou trasu na 86 kilometrů v Lošticích jsem znal už z loňska, ale vůbec jsem nečekal, že bych mohl vyhrát. Bylo to pro mne velké překvapení.
A o čem jste si tak psali? Ptám se na tu běžeckou část.
O: Nejdřív jsme konzultovali zranění. Kačka chodila na vyšetření, rezonanci a tak a vždycky mi psala, co jí ti doktoři říkají, a já pak k těm doktorům nemusel (smích). Chvíli jsem znervózněl, když to vypadalo, že by to mohla být únavová zlomenina.
Všem vrtalo hlavou, jak, Ondro, dokážeš být tak dobrý a vyhrávat, když běháš „teprve" od roku 2011...
To vrtá hlavou asi hlavně IAAF (Mezinárodní asociace atletických federací ‒ pozn. red.), která na mne každou chvíli posílá nějaké kontroly a pořád po mně chtějí krev nebo moč. Klasické antidopingovky. Tři během dvou měsíců. To mám za to, že jsem z loňska vicemistr Evropy v běhu na 24 hodin. (A taky letošní vítěz MČR v běhu na 100 km ‒ pozn. red.)
No a v čem je tedy to tvoje tajemství? Jak to, že po pár letech tréninku překonáš i nejostřílenější matadory?
Spočívá to hlavně v tom, že jim to v poslední době moc nejde.
A nech mě hádat: A taky v tom, že tobě to v poslední době jde, že jo?
Jo, no, docela mi to jde. (smích) Jinak jedinečnou zárukou kvality je trenér Pavel Novák. Teď na republikovém mistrovství v ultratrailu měl čtyři svěřence ‒ dva kluky, dvě holky. Tak jsme si vždycky v kategoriích rozebrali první dvě místa.
Jak vlastně vypadá tvůj trénink?
O: To je složitý, já tomu vlastně ani pořádně nerozumím. Pořád běhám něco jiného. Někdy jedeme dost na rychlost, teď zrovna běhám spíš objemy při vyšších tempech. Všechno se upravuje podle vývoje laktátové křivky, abych se co nejefektivněji připravil na ultramaratony. Týdně teď naběhám tak 120 kilometrů, hlavně na asfaltu, v mírně zvlněném terénu.
Katka je známá svým vyhraněným postojem ke stravě. Je zapřisáhlá makrobiotička, na školení jezdila až do Holandska. Jak jsi na tom se stravou ty, Ondro? Taky makrobiotik?
O: Teď s tím začínám. (smích) Jinak mám od února výživového poradce. Od něj mám takovou „dietu". Jím méně sacharidů, hodně bílkovin. Snažím se prostě optimalizovat metabolismus, aby tělo dobře fungovalo při ultramaratonech.
Takže ani čokoládičku si občas nezobneš?
Jo, to jo, zase až tak to nehrotím.
K: Ne, vždyť ty, Ondro, přece cukry nejíš!
O: No, přílohy třeba omezuju, místo nich si dám zeleninu a tak.
Takže Ondřej teď má výživové poradce hned dva...
K: Ne, já mu do jídla zásadně nekecám, já mu to vždycky jen postavím na stůl.
O: Nemám moc na výběr.
Jaké máte plány do budoucna? Předpokládám, že tak trochu společné?
O: Teď poběžíme to Holandsko, 100 kilometrů ve Winschotenu. Tam jsme dostali pozvání hned na Boráku. Loni jsem tam byl třetí, tak letos bych byl rád třeba taky za třetí místo.
A, Káťo, co lodičky? Ty ti trenér ještě nezakázal?
Ty mi ani nezakáže! Já si totiž myslím, že tu vysokou kadenci, kterou mám při závodech, mám určitě z těch lodiček, ve kterých dělám malé krůčky. Takže nohy jsou zvyklé na vysokou kadenci i při běžné chůzi.
O: Ale na tom může vážně něco být, protože já lodičky nenosím a kadenci mám zase strašně nízkou! (smích)
