Článek
Cítil jsem se skvěle, nohy nebolely, dole už skoro dvacet kilo. Ale přehánět jsem to nechtěl a jak se blížila zima, nevěděl jsem, jak přistoupit k běhání v mrazivém počasí. Došlo na první funkční oblečení. Ale aby nedošlo k mýlce, už tou dobou mi bylo jasné, že se o maratón pokusím, a že když jsem začal běhat vlastně nedávno, mám na to všechen čas, co potřebuji a že to jen bude chtít důkladnější přípravu.
První běžecká zima přinesla pár rýmiček, pár kašlíčků, ale nic smrtelného. A protože moje krásnější polovička je plánovací typ, už na jaře se začal rýsovat náš první maratón. Aby to bylo na nějaké hezké trati, žádná stejná kolečka, pěkně okruh, aby se člověk pokochal. Vyšel z toho jako vítězný podnik Baroko maratón v Plasích u Plzně.
| Jiří Zeman. Věk 33 let. Pracuje jako technickohospodářský pracovník ve strojírenství. Začal běhat, aby se necítil tlustý a starý. S běháním chce vydržet co nejdéle, protože cítí jeho blahodárný a nepopiratelný vliv na své tělo. |
|---|
Termín konání - první sobota v září. Času dost, startovné zaplaceno, trénujeme, běháme. I trochu teorie jsem si nastudoval. O krizi na třicátém kilometru, a důležitosti postupného doplňování energie a spoustu dalších faktů a rad, které mě většinou spíš strašily, než aby motivovaly.
Léto se dovalilo skoro ke svému konci a přišel čas výletu do západních Čech. Předstartovní nervozita takřka hmatatelná a já vyzbrojen batohem s vakem na vodu a energetickými tyčinkami, které by udržely při životě menší polární expedici, se vydávám uběhnout maratón. Plán máme takový, že to prostě rozběhneme spolu, až by jednomu nevyhovovalo tempo nebo nebyl schopen běžet dál, tak se rozdělíme.
Převýšení 900 metrů, chůze střídá běh
Pro případ rozdělení a tak nějak obecně proti trudomyslnosti jsem přibalil do batohu i hudební přehrávač. A tak běžíme, žvaníme, fotíme, na každé občerstvovací stanici se zastavíme. Já se cpu tyčinkami a všechno se to zdá být celkem idyla. Jenomže tenhle maratón má kromě dvaačtyřiceti kilometrů délky taky něco kolem devíti set metrů převýšení. Už si ani nemůžu vzpomenout, kde se to z idyly zlomilo do utrpení, v kterém kopci z běhu do chůze a kdesi kolem třicátého kilometru dochází i k rozdělení naší dvojice a já jsem potupně ten, kdo byl ponechán vzadu.
Chůze střídá běh, na chvilku mi pomůže muzika, ale na posledních kilometrech už mě k běhu donutí jen ješitnost, když se někdo dívá. Takže ne naděje, říkám si, ale ješitnost umírá poslední. Čas pět a tři čtvrtě hodiny se mi nezdál důstojný ani na první maratón v životě, asi o patnáct minut dřív dokončila Markéta.
Vítězný červenec
S ohledem na to, že jsem se opakovaně uchyloval k chůzi, nepočítal jsem sám sobě tenhle maratón za uběhnutý a protože jsem nějaký uběhnout chtěl, hned jsem plánoval dál. Ten rok už jsem se na žádný další nepřihlásil, ale následující sezónu jsem začal už v březnu. Deset koleček po příjemné rovince ve městě Unhošti jsem ještě neuběhl bez pár úseků chůze, přesto ale o hodinu a půl rychleji než před půl rokem v Plasích.
V červenci jsem potom konečně dokázal uběhnout celý maratón bez jediné pauzy. Dva roky a tři měsíce po nákupu prvních běžeckých bot, na třetí pokus, v pražské Stromovce. Existují knihy o tom, jak uběhnout maratón za měsíc. Ale kdo má dost času, tomu si dovolím doporučit delší cestu. Protože jak jste jednou běžec, už vám nic neuteče.
(PS: Pohrdání lidmi funícími v parku už dávno přešlo v respekt. A čím víc funí, tím větší respekt, protože tím víc tomu dávají.)
Předešlé díly:
