Článek
Další meta byl jeden kilometr. Tohle se mi zdálo dosažitelné a někde uprostřed úvah o tom, jak to provést, mi zazvonil telefon.
Volal kamarád, nějakou dobu jsme nebyli v kontaktu. Zeptal se mě, co je nového, a já hrdě říkám, že jsem začal běhat. On, že začal taky. Takže jsem se za ním o víkendu vypravil. Že, když jsme toho spolu v minulosti dost vypili, takže teď můžeme i něco naběhat.
| Jiří Zeman. Věk 33 let. Pracuje jako technickohospodářský pracovník ve strojírenství. Začal běhat, aby se necítil tlustý a starý. S běháním chce vydržet co nejdéle, protože cítí jeho blahodárný a nepopiratelný vliv na své tělo. |
|---|
Mluvím o tom kilometru, co chci uběhnout, a že ho možná už běhám, když pořád nemám svoji trasu změřenou. Dohodli jsme se, že oběhneme jeho oblíbenou trasu, která prý ten kilometr nejspíš mít bude.
Cesta kolem Labe
A tak jsem poprvé neběžel sám. Dali jsme si příjemný okruh k Labi a zpět. Když jsme doběhli domů, dozvěděl jsem se, že tenhle okruh má něco málo přes dva kilometry. Opojen novým úspěchem jsem si okamžitě určil novou metu. Protože kdo uběhne dva kilometry, ten už uběhne pět jako nic.
A jelikož nejsme žádní nazdárci, rovnou se vzájemně vyhecujeme i k dalšímu plánu. K Labi je to kousek a podle něj vede stezka až do Nymburka, pak zase zpátky a celkem by to bylo patnáct. Tohle jsme vykoumali začátkem června, uskutečnit se to pak mělo koncem července.
Kupodivu mi dva kilometry, uběhnuté vlastně nevědomky, něco přehodily v hlavě, a tak těch pět najednou netrvalo dlouho. Rozhoupat se na deset už bylo horší, ale než se definitivně přiblížil konec července, jednou jsem magickou hranici deseti kilometrů pokořil.
Endorfiny pomohly
Můj osobní život se tou dobou neubíral zrovna nejšťastnějšími cestami, ale díky běhání a všem těm endorfinům a kdoví, čemu přesně, si teď vybavuji tuhle část života jako naprosto spokojenou. Ale pryč se sentimentem, přichází čas výkonů.
Těch patnáct jsme uběhli, počasí k nám bylo celkem přívětivé, následky víceméně také. Ještě než dozněly poslední křeče, začalo mi to v hlavě šrotovat a šrotovalo to jen chvilku, než se vynořilo slovo půlmaratón. To jsem běhal necelé čtyři měsíce. Ze svého skoro metráku jsem ubral patnáct kilo.
Oslnil patnácti kilometry
Zanedlouho potom jsem se také seznámil se svou přítelkyní Markétou. Zřejmě jsem ji oslnil svou schopností uběhnout patnáct kilometrů. Začali jsme běhat spolu a ten nápad s půlmaratónem se začal blížit realizaci. A tak jsme někdy koncem září vymysleli trasu, stáhli běžeckou aplikaci do telefonu a šlo se na to.
Zvládli jsme to za dvě hodiny a dvacet minut. Terén samý kopec a samozřejmě jsem nás už na třetím kilometru ztratil. Toto se později ukáže být mým prokletím u všech delších běhů neznámými lokalitami. Ale improvizovali jsme, aplikace odhlašovala kilometr za kilometrem a dvacet a jeden jsme udolali.
