Článek
Nikdy jsem nebyl sportovec, ten squash byl světlou výjimkou za třetí dekádu mého života. Předtím jsem občas ujel něco na kole a radši jsem trávil odpoledne u televize, než byl čas zajít si večer na pivo. Ale tohle rozhodně není příběh o překonání démona alkoholu, takhle jsem na tom nikdy nebyl. Spíš šlo o překonání démona lenosti. Jiná váhová kategorie, ale pořád démon.
Tou dobou jsem v českých médiích začal registrovat první známky toho, co se později rozrostlo v nefalšovaný běžecký boom. A tak jsem se stal běžcem teoretikem.
| Jiří Zeman. Věk 33 let. Pracuje jako technickohospodářský pracovník ve strojírenství. Začal běhat, aby se necítil tlustý a starý. S běháním chce vydržet co nejdéle, protože cítí jeho blahodárný a nepopiratelný vliv na své tělo. |
Co se dalo o běhání přečíst, jsem přečetl. Tedy v mezích toho, co se dalo sehnat na internetu a vzal si z toho jedno zásadní moudro. Všichni a všude varovali před nebezpečím pro netrénovaná kolena začátečníků, kteří to s během v dobré víře přeženou od začátku. Taky jsem objevil tréninkové plány pro začátečníky, jejichž objemy mě ale k smrti vyděsily.
Solidní pneumatika kolem pasu
Představa pěti minut běhu, pěti minut chůze a ještě zopakování obojího mě naplňovala obavami. Zdálo se mi to spíš jako cíl, než jako první krok. Tomuto cíli jsem však pomalu ale jistě vyšel vstříc. Rozhořel se vnitřní souboj lenosti a pohrdání lidmi funícími v parcích proti faktu, že je mi třicet. Kolem pasu mi vyrostla solidní pneumatika a váha mě ohodnotila číslem, které se mi příčí vyslovit nahlas.
Ze strachu o svá kolena jsem si dal první cíl, abych jim ten šok ulehčil ‒ upravil jsem svou životosprávu a můj plán byl následující. Zhubnout aspoň osm kilo. Kde jsem se dobral zrovna tohoto čísla, si už dneska ani nevzpomenu. A pak se pustím do běhání. Vnitřní souboj se v tu chvíli obrátil v neprospěch lenosti.
Konec večerních žranic
Protože váze jsem stále ještě tak úplně neodpustil, nějakou dobu jsem si užíval blažené nevědomosti. Když jsem se konečně odhodlal znovu na ni vstoupit, nestačil jsem se divit. Zjevně ke zbavení se osmi kil za měsíc stačilo přestat s večerními žranicemi, místo limonád pít vodu a rozejít se s jedním z nejbližších lidí ‒ s barmanem.
A pak už nebylo na co čekat. Byl konec dubna, krásné odpoledne, kolem dvaceti stupňů a jaro v plném proudu. Cestou z práce jsem se stavil v obchodě a koupil si svoje první běžecké boty. Pořád mám doma uloženou účtenku, abych si pamatoval datum, kdy jsem začal běhat.
Dojel jsem domů, nazul nové botky a tak nenápadně, jak to jen šlo, došel na konec zástavby a vykročil do přírody. Stoupl jsem si na kraj cesty, kterou jsem hodlal běžet. Zahleděl se do dálky a vyhlédl si bod, k němuž jsem hodlal napoprvé doběhnout.
A pak jsem se rozběhl
Vzpomínám si, že k tomu vyhlédnutému místu jsem skutečně doběhl. Pak následoval úsek chůze a pak jsem ještě kus běžel. Před očima barevné skvrny, propocený a s pícháním v plicích jsem zakončil svůj první běh. Stálo mě to dva ibuprofeny hned a dva ještě později během odpoledne, abych se vrátil mezi živé. Ale i přesto jsem věděl, že druhý den půjdu zase. A taky jsem šel. Zařekl jsem se, že nebudu zjišťovat v mapě, kolik jsem toho uběhl.
