Článek
Protože se dobří holubi vracejí, i já jsem si s chutí zopakovala školení z trochu jiného oboru, kam jsem ale rozhodně nezapomněla přibalit běžecké svršky a na poslední chvíli i koloběžku a plavky. Zvláště, když vím, že budu téměř celé dny od rána do večera zahřívat židli. A dobře jsem udělala. Při své první cestě zamířím automaticky k místu, kde vidím nejbližší les. Je to kopec naproti celému komplexu Barbory a Jezuitské koleje, kde stál kdysi dokonce i kostel. Nyní jsou tam krásné hladké přírodní cestičky, po nichž se krásně dají běhat rovinky a pilovat technika atletickou abecedou, s výběhy menších i větších kopečků. Zaposilovat si na lavičce s výhledem na probouzející se Barboru (jindy než brzy ráno se tu k běhání nedostanu) je tak příjemnou záležitostí, až snadno zapomenete, že děláte už třicátý či padesátý sed-leh či dřep. Máte-li rádi hrazdičky, je v Sokolské ulici také malé workoutové hřiště.
Nicméně ony cestičky jsem měla brzy proběhané – a co teď? Chytám se červené turistické značky podél Vrchlice. Chtěla jsem původně na opačnou stranu – ale vzhledem k tomu, že zabloudím i na fotbalovém hřišti, vzala jsem to napoprvé po proudu. Cestička měkká a příjemná, ale také ne dlouhá. Dále, už po silnici, dobíhám k další katedrále – Sedlec, nedaleko níž se nachází také kostnice. Je zajímavé, že ze čtyř katedrál v celém Česku jsou hned dvě zde, další v nedalekém Kolíně a jedna pak v Praze. Hezký dojem z cesty mi tu snad trochu kazí jen fabrika na cigarety. O něco hezčí cestu proti proudu si nechávám na další rok, přičemž mezitím si stačím vyběhnout ještě na nedalekou rozhlednu Kaňk.
Prostředí jako z nějaké pohádky.
archiv autorky
Rok se s rokem sešel a objevuji i další cesty. Především tu po červené značce proti proudu říčky Vrchlice. Částečně se kryje s cyklostezkou. Kousek je po zpevněné cestě, kousek po asfaltu a pak se mi odhalují krásné cestičky, zurčící Vrchlice a trosky starých mlýnů podél jejího toku. Ani se nedivím, že se kdysi Jaroslav Vrchlický přejmenoval právě podle ní. Ty mlýny jsou jako z pohádky a připomněly mi Pyšnou princeznu a neméně slavný Dolský mlýn na severočeské Kamenici. Cílem je doběhnout k Velkému rybníku, ať vím, kam si později dojet zaplavat.
A hurá do rybníka!
archiv autorky
První den se mi to ještě nepodařilo, zato další den jsem s překvapením zjistila, že mi k němu chybělo již jen nějakých 350 metrů. A tak jsem si trhla nohou – po obědě jsem měla nějaké slabé dvě hodinky na to, abych si mohla dojet pořádně zaplavat. Jednou jsem ten rybník obeplavala celý kolem dokola a zabralo mi to dobrou třičtvrtěhodinku. Skvělá regenerace a balzám na nervy. Ráno běžmo, po obědě koloběžmo + plavmo. Mlýnů zde bylo kdysi více, ale byly zatopeny, když byla postavena hráz. Ta má na výšku 15 metrů, na šířku 80. Z obou stran vysoké skály, bude tu asi pořádná hloubka. Zajímavá je také část vody, která neteče hlavním korytem Vrchlice, ale kousek vedle – horem. Říká se jí Horní pách. Byly tu koželuzi, kteří se tu při zpracování kůží s potřebnými ingrediencemi postarali o pořádný puch.
Rozpadlá lavička na konci jedné z cest.
archiv autorky
Na koloběžce jsem po cyklostezce dojela do nedaleké Čáslavi. Není to ale problém ani doběhnout, tam i zpátky to dalo přibližně půlmaratonek. To už jsou trochu kopečky. Lákalo mne podívat se po letech na stadión, kde jsem ještě v minulém století byla (rovněž dvakrát) na atletickém soustředění a kde se kdysi proháněla i světová rekordmanka Jarmila Kratochvílová, ale tak trochu jsem zakufrovala a tak nezbylo než se hned na kraji opět pořádně odrazit a mazat zpátky. Samotným městem se příliš dobře neběží. Je to hodně v kopci a v centru jsou kostky, ale na druhou stranu – není to daleko a dostala jsem se na řadu míst, které mí kolegové navštívili ve svých procházkách. Barbora je vidět prakticky odevšud, a tak jsem vždycky trefila zpátky.
