Článek
Odpověď není nikterak snadná. Každý totiž máme jiné vrozené předpoklady a i mezi světovou špičkou najdete jedince, kteří podobně jako třeba kdysi Emil Zátopek sázejí výhradně na rychlé intervaly a long run v podstatě vůbec nezařazují. Jiní se zase narodili s obrovskými rychlostními předpoklady a pilují výhradně jen vytrvalost velkým množstvím dlouhých pomalých kilometrů.
Pro začínající maratónce existuje množství více či méně univerzálních tréninkových plánů obsahujících obecnější doporučení. Jejich cílem je připravit jak tělo samotné, tak také psychiku na maratónský výkon. Jejich časové rozpětí bývá 3-4 měsíce a nutno podotknout, že tato doba představuje spíše spodní hranici. V rámci onoho posledního přípravného čtvrtletí se zpravidla nedoporučuje uběhnout vícekrát než 2-4x 30-35kilometrový trénink. Zdá se to vlastně docela málo, ale jak dnes hlásí trenéři, většina maratónských nadšenců má spíš problém s tím, aby nepřetrénovala a do závodů nešla už ve své sestupné fázi.
Pro zdatnější běžce, kteří už mají nějaký ten maratón za sebou, se doporučuje mírně změnit taktiku a více než pomalé kilometry nabíhat tréninky rychlejší, většinou s maximálním rozsahem do 20 kilometrů. Novým trendem je také střídat negativ-split (druhá polovina rychlejší než první) s rozsahem do 2 hodin s dlouhými pomalejšími běhy přesahujícími maximálně o půl hodiny váš cílový maratónský čas.
Vždy bychom měli mít na zřeteli, že trénink má přinášet kvalitativní i kvantitativní posun s minimálním možným rizikem zranění. Toho dosáhneme také dostatečným zařazováním kompenzačních aktivit zatěžujících i jiné svalové partie než převážně nohy. Než se budete pouštět do experimentů s rychlostí, je třeba mít vybudovaný pevný základ právě z delších a pomalejších běhů. Takto získaná obecná vytrvalost je stavebním prvkem, bez něhož se žádná, natož maratónská, příprava neobejde.
