Článek
Po deseti letech na vrcholu světového vytrvalostního běhu se začínají hlásit nejrůznější zranění, která Anton Krupicka na své cestě za úspěchy nasbíral. On se však nevzdává. Jen mění obor. „Teď běhám jen minimální vzdálenosti, nechci přijít k dalším zraněním," tvrdí bývalý běžec. Před lety nabíhal maximální množství kilometrů, jakého byl schopen. Dnes už popoběhne jen v případě, kdy si potřebuje protáhnout údy na skalách, přiblížit se k úpatí hory, na niž se chystá vylézt, a podobně.
Běh pro Toniho už není tím, s čím stojí a padá jeho svět. „Každý druh pohybu na čerstvém vzduchu, ať je to lezení po skalách, jízda na biku, nebo lyžování, všechno z toho mě uspokojuje," přiznává atlet. Jedním dechem ale dodává, že běhání pro něj přeci jen představuje onu třešničku na dortu outdoorových aktivit.
Krupicka byl znám svým až asketickým minimalismem. Na běh do hor se vydával často pouze v trenýrkách a s lehkými botami na nohou. Tento přístup mu nejspíš usnadní cestu i na dalších cestách jeho života. „Pokud chcete vyrazit do terénu, buďte s diskomfortem kamarádi. Spoustu lidí rozhodí, fakt, že něco není tak příjemné jako běh na pásu v klimatizované posilovně. Život není o neustálém pohodlí a radovánkách," dodává asketa s vizáží hipíka.
Pro zbytek roku Tony plánuje pozvolna ukončit sezónu alpského lezení a soustředit se na horolezení v nižších nadmořských výškách a na scrambling (kombinace chození po horách a lezení po skalách). Brzy také zahájí skialpinistickou sezónu. Dočkáme se tak dalšího Kiliana Jorneta, tentokrát ovšem naruby? Místo aby se z výborného lyžaře a horolezce stal také výborný běžec, přemění se Krupicka z běžce na horolezce a skialpinistu? Budeme sledovat...
