Co všechno můžeš podělat... při závodě

V případě, že stojíme na startu nějakého závodu, je více než pravděpodobné, že máme něco odtrénováno. A něco jsme se za tu dobu naučili také o sobě a svých schopnostech, takže dokážeme reálně odhadnout, v jakých časech je možné konkrétní vzdálenost dokončit. A to je dobře, protože zpočátku bychom měli běžet mírně pomaleji. Rozbalit se to dá vždycky, ale z přepáleného startu se „zvedá" příliš těžko. Pro výpočet predikce výkonu na nejrůznějších tratích existují nejrůznější vzorečky. Nejjednodušší je použít nějaký internetový kalkulátor. A ano, i plán „užít si závod a dokončit jej" je hodně dobrý cíl.

Začít závod příliš rychle není zase až takové umění. Závod vás strhne, fanoušci vybudí a běžci proudící ze všech stran okolo jednomu naženou strach. Zabere a po pár kilometrech zjistí, že už vlastně nemůže. Tuhle chybu někdy udělali snad všichni a já mám vážné podezření, že si ji člověk opravdu musí odžít na vlastní kůži, protože jinak opodstatněnost této rady nikdy pořádně nepochopí. Prostá matematika by nám možná tvrdila, že na tom přeci nic není. Že prostě zpomalíte, až nebudete moci, a nějak doběhnete do cíle. Praxe ovšem napovídá, že závod celkově zdoláte rychleji, když začnete střídmě a zatápět pod kotlem budete postupně. Ačkoli v prvním případě budete mít nejrychlejší kilometr z maratónu mnohem obdivuhodnější, v tom druhém ale budete dříve v samotném cíli závodu. Kontrolujte si také často ekonomiku běžeckého stylu.

Je to takový opak předchozí chyby. Nelze doporučit ani se hned a moc oddělat, ani se pořád jen šetřit. S přibývajícími zkušenostmi z tréninků i samotných závodů budete stále snadněji určovat, kdy můžete ještě trochu přišlápnout pedál plynu a kdy už raději šlapat na brzdu. V cíli na tom po této chybě budete samozřejmě fyzicky mnohem lépe než po chybách jiných. Ale vědět, že jsem tomu bez pádného důvodu nedal úplně všechno, přeci jen zamrzí, nebo ne?

Pokud budeme mluvit o dlouhých tratích, hřích nebo chyba to určitě není. Jsou mazáci, kteří za celý maratón ani na chvíli nepoleví, nezastaví se na občerstvovačce a podobně. To jsou ale většinou mazáci z úplně jiných dimenzí, z Keni. My ostatní si můžeme na stanici s nápoji v klidu přibrzdit, přejít do chůze a nalít více tekutin do svých hrdel než do svých nosů. Určitě můžete přejít i do kroku. Není to ostuda. Někdy je chvilkový aktivní odpočinek účinnější a rychlejší než vůlí nucené šourání bez přestávky. Pokud někdy zavítáte na nějaký horský maratón třeba do Alp, uvidíte, že některé úseky chodí úplně všichni.

Vždycky obdivuju všechny, kteří se postaví na start maratónu s myšlenkou „Já to nedokážu." S těmito myšlenkami bych to nezvládl. Vždyť myšlenkou všechno začíná. Chci-li se zvednout z gauče, musí hlava nejprve myšlenkově nařídit zbytku těla: Vztyk! Čím méně věříte tomu, že to dokážete, tím méně toho skutečně dokážete. Čím více tréninků budete mít za sebou, tím více budete VĚDĚT, že to dokážete. A když něco skutečně víte, víra nebo nevíra už nehraje žádnou roli.