Článek
Server lifetimerunning.net se na téma vyloženě orientuje a na svých stránkách má stohy příběhů a příkladů lidí, kteří se odmítli sklonit pod tíhou přibývajících křížků. Tedy „sklonit"... ony všechny příběhy tak nějak vnitřně spojuje jedna důležitá věc: adaptace. Můžete se vztekat, plakat, volat příteli na telefonu, ale vaše biologické hodiny tikat nepřestanou. U každého nastane čas, kdy už to rychleji nepůjde a jeho styl začne stále věrněji připomínat stařecké šourání. Ti, co vydrželi u běhání celý život, se dokázali přizpůsobit, nelpět na něčem, co nelze zvrátit. Raději se soustředili na to, s čím stále mohou něco podniknout: Člověk sice může být časem pomalejší, ztuhlejší... ale vždycky ještě může běhat. A může dokonce běhat více, častěji, dál.
„Věk je jen číslo. A ačkoli se to číslo pořád zvětšuje, nedovolím mu, aby mi říkalo, co můžu a co nemůžu. Žijeme pouze jednou, tak proč si to neužívat vždy naplno? Běhání mi pomáhá dávat smysl každému dni," říká Bob Anderson, 71letý Američan, jehož profil je také na zmíněném serveru zabývajícím se běhajícími šedesátníky a staršími. Adaptovat se a plně si užívat, to je jeden z receptů vitálních kmetů.
Někdy je potřeba i přijmout porážku. To když vás zastaví choroba nebo zranění. Vždy je ale otázkou, do jaké míry se nechat přibrzdit. Historie je plná příkladů lidí, kteří třeba i krátce po těžkém zranění běželi maraton, stali se šampiony i přesto, že jim k tomu objektivně chybělo pár chrupavek v kolenou či páteři, chystali se zrovna porodit a podobně.
„Můj poslední závod jednou skončí v rakvi. Skočím do ní, zaklapnu za sebou víko a budu si jistý, že jsem žil naplno," má jasno čerstvý běhající osmdesátník Sid Howard. A závody jsou dalším pojítkem, které spojuje snad všechny celoživotní běžce. Ukazuje se, že účast na závodech je velkým motivačním prvkem. Ačkoli je stále těžší a těžší se přiblížit osobnímu rekordu z předchozího roku, stále jsou k dispozici věkové kategorie nebo přepočty výkonů podle věkového koeficientu. Mimochodem, věděli jste, že jistý Reno Stirrat dokázal zaběhnout maraton pod 2:45 každý rok po dobu celých padesáti let? Takoví jedinci mají právo tvrdit, že věk je jen číslo, co říkáte?
Důležitým pojítkem dlouhověkých běžců je zjevně také jejich sociální začlenění. Pobývat s lidmi stejně smýšlejícími, stejným koníčkům propadlým, je dobrým kouzelným lektvarem na dlouholetou výkonnost. Naprostá většina běžců-důchodců se stýká s ostatními běžci, a to nejenom při běžeckých příležitostech. Chodí společně za kulturou, na obědy nebo večeře a podobně. Sdílení společné vášně bez ohledu na věk je zřejmě další tajnou ingrediencí.
Běh příznivě působí na lidské zdraví, ale i na lidskou psychiku. A psychika se zase na oplátku lépe vyrovnává s temnějšími stránkami života. Staří běžci se shodují: To, že vás věk stále zpomaluje, není důvodem k zastavení. Krásně to shrnul 76letý Brian Salzberg po dvou operacích mozku a jedné operaci nohy: „Vždycky si pamatujte, že každý běh je váš nový osobní rekord! Ještě nikdy předtím jste nebyli tak staří!" Běh je v neposlední řadě důvodem k vděčnosti. Každý závod, každý den, každý krok je totiž malým zázrakem.
