Anna v devátém měsíci: Já jim ukážu!

Anna Štumpf je všechno, jen ne těhotná paní, co polehává doma, heká a funí i do těch dvou schodů, co má doma ke vchodu. Tedy, rozumějte mi správně: Ona vlastně funí a heká, ale dobrovolně a někde jinde. Na horách, na tratích běžeckých závodů, v posilovně. Že je to nezdravé a nezodpovědné? Ale jděte!

Asi šest. Běhám, posiluju, chodím do sauny, nejím maso, piju pivo. A ačkoliv bych už měla být na mateřské, stále pracuju. A pracovat hodlám dál. Ale možná jsem ještě na něco zapomněla. (smích)

Až tak úplně ne. V zásadě se všechno odvíjí od naslouchání vlastnímu tělu. Vlastně všechno, co dělám, vychází z toho, že poslouchám signály svého těla. Běhala a cvičila jsem už před těhotenstvím. A s příchodem radostného očekávání se to nezměnilo. Chodím pravidelně běhat, účastním se deseti a pětikilometrových závodů. I když teď v devátém měsíci už neběhám tolik. Spíše už méně často a kratší vzdálenosti. Dvacet minut, půlhodina mi přijde v pořádku, ale s maratónem určitě nepočítám. Na to moje tělo není zvyklé a říká ne. Ten si společně s manželem zaběhneme v květnu v Praze. Zatím mám uběhnuté dva půlmaratóny, nějaké desítky, několik kratších závodů. V září jsem zaregistrovaná na desítku od RunCzechu, ale zrovna na ten den mám termín. Tak uvidím, minimálně na tu pětku pro ženy bych si troufla.

V prvním trimestru bych to nikomu nedoporučovala. A později je to zase o tom, na co je tělo zvyklé už z dřívějška a hlavně ‒ co na to říká právě teď. Pokud by mi to nesedělo a já měla jen lehký pocit, že to není dobré, do sauny bych nešla. Mně ale dělá dobře. Určitě tam nevysedávám tak dlouho, cyklů je méně, doba pobytu se zkracuje. Člověk musí dbát více na hydrataci i třeba hygienu. Ale určitě se to dá a je to příjemné.

Nikdo, kdo mě zná z dřívějška, nevěří. Já maso milovala! Steaky, tatarák, kachnu. A na vaření nejrůznějších masových specialit jsem získala své ostruhy taky doma v kuchyni! (smích) Ale v těhotenství mě to prostě najednou přešlo. Ostrý střih, na flákotu jsem se nemohla ani podívat. Teď jím ryby, ale jiné maso nebo uzeniny mi nic neříkají. S tím železem trochu strašili, brala jsem různé doplňky stravy. A na krevních testech se pak ukázal kritický nedostatek železa. Doktorka se mi potom vysmála, že věřím na doplňky.

Znám svou míru. Po třeba hodině a půl cvičení a dobré večeři si jedno malé pivo dopřeju a nemám z toho špatné svědomí. Věřím, že tělo by si řeklo, kdyby mu působilo nějaké problémy. Navíc pivo obsahuje vitaminy skupiny B a kyselinu listovou, což prospívá i miminku, takže jsem přesvědčená, že malá sklenička denně uškodit nemůže.

Jak se to vezme. U nás ve fitku už ze mne mají srandu. Tuhle mě třeba obvinili, že jsem jim ukradla medicinbal a snažím se ho pod tričkem propašovat ven. (smích) Často za mnou chodí další ženy nebo mi píší maily, zajímají se, vyptávají, říkají, že můj přístup obdivují, ale že třeba u nich na vesnici by je určitě ukamenovali, kdyby si šly třeba jen v pátém měsíci na chvíli zaběhat. Ten tlak okolí a medicíny takové té staré školy je obrovský. Přitom já nejsem vůbec žádný extrémista. Když budeš sledovat, co se děje třeba v Americe nebo Velké Británii, kde holky v pokročilém stádiu těhotenství zvedají těžké činky, v osmém měsíci mají ještě pořád vyrýsované břišáky a podobně, zjistíš, že já jsem jen slabý odvárek. (Nedávno se jedna Američanka stala první ženou, která krátce před plánovaným porodem uběhla maratón. ‒ pozn. red.) Ale jsem strašně ráda za to, že jsem tady pro další ženy inspirací. Věřím, že se ta situace bude zlepšovat. Pracuju na tom! (smích)

No, to bych úplně říct nemohla. Na můj blog mi třeba píšou lidi i takové ty negativistické věci: To jsem zvědavá, co budeš psát, až potratíš! A se svojí gynekoložkou jsem se rozešla v situaci, kdy jsme spolu byly na nože. Celou dobu pro moje aktivity neměla pochopení, ačkoliv viděla, že jsem naprosto v pořádku, na nic si nestěžuju a stále jsem v dobré náladě! Podle ní by ale těhotná měla sedět doma s nohama nahoře, chystat výbavičku a „hnízdit". V žádném případě by neměla pracovat, a už vůbec ne sportovat! Naproti tomu kamarádky ze zahraničí zase vůbec nechápou, že se tady nad tím, co dělám, někdo pozastavuje, že je to přeci naprosto normální. A já přeci svému miminu taky nechci ublížit. Jsme tu zkrátka hodně pozadu, když těhotenství stále ještě většina vnímá jako nějakou zvláštní chorobu.

Jo, to mám po mámě. Vždycky když na mě někdo dělá takovéhle bububu, řeknu si: Já jim ukážu! Držím se svého, poslouchám svoje tělo, dělám, co mě baví.

Vůbec ne. Já se ze začátku strašně šetřila. (smích) Když jsem byla malá, našli mi nějaké šelesty na srdci, měla jsem na tělocvik omluvenku. Až později jsem se zaktivizovala a když mě po čase zase zkoumali, po šelestech ani stopy. Jsem přesvědčená o tom, že mě aktivní pohyb vyléčil. Fyzicky, i psychicky. Nebýt jeho, určitě bych měla nadváhu, řadu dalších zdravotních problémů a brala bych antidepresiva!