Článek
Letos šlo o tvůj třetí start na legendární trase. Jel jsi se do Řecka opět zlepšit?
Máš pravdu, jel jsem tam s cílem pokusit se předběhnout sám sebe. Trochu jsem ale cítil po loňském závodě, že to bude hodně tvrdý oříšek. Přeci jen ten loňský výkon a čas byl velmi kvalitní a řadil se mezi TOP20 historických spartathlonských časů. Chtěl jsem se ale pokusit dokázat sám sobě, že to loni nebyla náhoda, že to nebyl závod, který by mi záhadně ustřelil.
Měnil jsi v průběhu doby nějak výrazně svou přípravu? Kolik jsi třeba odtrénoval v průměru za týden/měsíc?
V přípravě na letošní rok jsem trošku změnil loňskou koncepci. Trénuju se sám, sám si rozhoduju, co a jak odběhám. Vyhovuje mi to. Jsem takový team jednoho člověka. Kostru tréninkového plánu jsem si vytvořil hned po MS na 24 hodin v Belfastu na začátku července. Sebral jsem to, co fungovalo loni před Spartathlonem, to, co se osvědčilo před MS v Belfastu a poskládal z toho vítězný koktejl. Samozřejmě jsem v plánu dělal průběžně úpravy. Většinou to ale byly změny k větší intenzitě i objemu. Nechtěl jsem si postavit kostru tak abych z ní musel v průběhu ubírat. Nepůsobilo by to na mě dobře psychicky. Tak jsem to prohodil. A dobře jsem udělal. V červenci jsem odběhal okolo 830 km, v srpnu pak 890 km. Některé týdny byly přes 220-230 km, jiné zase míň.
A jak vypadá trénink jednoho z pěti top?
Můj trénink se skládá z kombinace běhů v tempu pro závod na 100 km, tedy okolo 4:00 min/km, střídavých běhů, kde kombinuju tempa třeba 3:40-4:10 a pak dlouhých běhů až do délky 70 km. Ty běhám podle momentální pohody, někdy to běží fajn a průměrné tempo je třeba 4:10 min/km, jindy klidně 4:40 min/km. U těchto tréninků mi jde spíš o to, aby se nohy točily delší dobu a učili se tak běžet v únavě. Tyhle dlouhé jednotky zařazuju většinou dvě za sebou. Párkrát jsem přidal i kopce.
Zkoušel tvoje tréninky někdo napodobit?
To, že je moje tréninková struktura správná, se mi potvrdilo i na dalších běžcích, co na Spartathlonu podali výborné výkony. Podle mých plánů se připravil i Martin Hokeš, který zaběhl fantastický čas pod 26 hodin a skončil dvanáctý. A další, kdo můj systém vyzkoušel, byl Pavel Marek.
A jak doběhl?
Polepšil se od loňska o 3 hodiny, dokázal zaběhnout za 30:20 hodin. Po velmi nepovedené sezóně plné tréninkových omylů si díky tomuhle výsledku hodně zvedl sebevědomí. Není to tak, že bych klukům psal tréninky, každý z nich má svou hlavu a můj mustr tréninku si přizpůsobili na sebe. Jsem rád, že se ale ověřilo několik mých zásad, o kterých někteří známí trenéři ultramaratonu stále tvrdí, že jsou chybné. Jak je názorně vidět, a nejen na mě, není to tak.
Konečné výsledky ti dávají za pravdu. Dařilo se celé české výpravě. Čím si ještě vysvětluješ letošní celkové zářné výsledky?
Byli jsme prostě dobří (smích). Ne, fakt všichni se na to kvalitně připravili, navzájem jsme se v měsících před startem hecovali. Hodně s klukama komunikujeme, předáváme si vzájemně zkušenosti a můžeme pak z toho vytěžit při závodě maximum. I když běžíme každý za sebe, bereme to pořád týmově. Po celou dobu našeho pobytu v Řecku jsme byli bezvadná parta. A to dělá hodně moc. Většina si zaběhla na Spartathlonu osobáky a ti, co běželi poprvé, tak dali pěkné časy. Měli jsem 100% úspěšnost v dokončení závodu, což jsme byli zřejmě jako jediná národní výprava. Navíc v TOP 30 měli 3 běžce jen dva státy. My a Japonsko. A Japonců startovalo 60.
Co se člověku honí hlavou, když doběhne necelých 250 km v rozpáleném Řecku? Máš v cíli ještě na něco sílu, chuť, nebo se jdeš hned svalit do postele a doplňovat ztracené tekutiny a kalorie...?
Po doběhu jsem si užil svých pět minut slávy před fotografy a pak odešel do zdravotnického stanu. Vzhledem k tomu, že ve stanu byl jen vítězný Litevec, který nebyl v úplně fit kondici a ležel trochu nakřivo se zapíchnutou kapačkou, tak se na mě nadšeně nahrnulo asi pět doktorů, co neměli nic na práci a najednou se jim objevila oběť. Připadalo mi, že mi udělali kompletní vyšetření celého těla. Několikrát měřili tep, tlak, EKG srdce, echo srdce... podle toho jejich monitoru to pomalu vypadalo, že se schyluje k porodu.
Ale k nějaké radostné události nakonec nedošlo, nebo jo?
Všichni se koukali na obrazovku, co vypadala jako když pozorujou miminko v břiše. A když jsem se jich na to ptal, jestli je to tedy holčička, tak odpověděli: Sorry, it's a boy. Odpočinul jsem si u nich asi hodinu a pak se nechal odvézt do hotelu. Tam jsem si po sprše a snídani dal dvacet. Bylo to zasloužené.
Ze Spartathlonu máš už bronz a stříbro. Budeš se chtít někdy vrátit pro zlato?
Zlato by bylo pěkné. Ale už loni jsem říkal: Nevím, jestli se mi podaří takový výkon zopakovat. A povedlo se. Ale udělat to potřetí a zase o kousek líp? Tak to by bylo hustý. Nikdo, myslím, zatím nemá kompletní sadu medailí ze Spartathlonu a velmi málo běžců se umístilo na bedně opakovaně. A proto je to i statisticky hodně nepravděpodobný. Ale je fakt, že být s časem pod 23 hodin až druhý je taky tak malá pravděpodobnost... a náhody se dějí. Skoro bych mohl říct, jakou jsem měl smůlu, že jsem se sice dostal mezi TOP5 běžců historie Spartathlonu ale na vítězství to letos stejně nestačilo.
Je určitě těžké uvažovat o návratu takto krátce po jistě extrémně vyčerpávajícím výkonu...
Do letošního roku na Spartathlonu pod 23 hodin běželi jen tři ultramaratonci ‒ Yannis Kouros (držitel traťového rekordu a zároveň držitel několika světových rekordů), Scott Jurek a Ivan Cudin. A letos jsme tam přiskočili hned tři. I pro ředitele závodu to byl velký šok. Říkal mi po doběhu, že to, co jsme na trati předvedli, bylo něco výjimečného. S tím mým časem bych z 35 ročníků 29x vyhrál. Ne však letos. Ale prostě Sorokin běžel parádně, vyhrál přesvědčivě a zcela zaslouženě. Neměl jsem na něj. Někdy se chci vrátit, jestli to ale bude hned příští rok, to ještě nejsem rozhodnutý. Přeci jen bych chtěl příští rok zaměřit trénink na 100 km a navíc bude tři týdny před příštím Spartathlonem MS na 100 km a pokud získám nominační místo, chtěl bych běžet tam.
O tobě je známo, že tě sužuje bechtěrev, nedávno jsi také řešil operaci kolene... Jak na tebe působí zdravotní komplikace? Jsou pro tebe další motivací? Dalo by se říci, že jsi díky nim odolnější i třeba vůči bolesti, únavě na trati?
Nejsem díky nim odolnější. Bechtěrev mi zatím naštěstí nijak přípravu nekomplikuje. A další trable? Beru je tak, že si tělo říká o trochu soudnosti z mojí strany, trochu odpočinku, a tak mu ho prostě někdy dopřeju. Neběhám už přes velký zdravotní problém, naučil jsem se ubrat, když je potřeba. A ono to někdy pomůže víc, než když se pokusíš bolest překonat. Je potřeba rozeznat, co je běžná bolest z běhání, kterou zná každý, a co je už trochu za hranou a je to náznak problému.
Jak bereš fakt, že loni bys s letošním časem vyhrál? Byly tentokrát nějak více odlišné podmínky běhu, nebo se třeba změnily prize money? (smích)
Jak už jsem řekl, on byl prostě lepší a beru to jako fakt. Já jsem s tím výkonem spokojený, jsem rád, že se mi potvrdilo, že moje koncepce tréninku je na dlouhé ultra správná. Co se týká letošních podmínek, bylo většinu dne pod mrakem a nebylo takové vedro jako loni. Mě ale teplo nevadí, spíš jsem z toho přívětivého počasí měl obavu, že to bude vyhovovat soupeřům. (smích) No, a to se taky ukázalo, třeba kdyby pálilo slunce a bylo o pár stupňů víc, tak pořadí mohlo být jiné.
Mohlo to být také v soupeřích?
Soupeři jsou na Spartathlonu vždy kvalitní. Letos to bylo obzvlášť vidět na startovní listině: aktuální mistr světa v běhu na 24 hodin japonec Ishikawa (doběhl 4.), stříbrný z letošního MS 24 hodin polák Bialobrzeski (doběhl 5.), loňský stříbrný Ital Bonfiglio, vítěz z roku 2013 Oliviera a dost dalších. Na Spartathlonu je každý nahecovaný na super výsledek. Prize money? Tady žádné nejsou, běhá se tu o olivový věnec, to je ta největší pocta.
Spartathlon z vnějšího pohledu opravdu nevypadá jako příliš přesponzorovaný a mediálně protlačovaný závod. Co člověk má z toho, že třeba doběhne druhý ‒ kromě medaile?
Máš z toho pocit dobře odvedené práce. A pokud doběhneš ráno za tmy, tak z toho máš to, že v cíli není moc diváků. (smích) Já neběhám pro peníze, neběhám pro to, aby mě někdo tlačil do médií, abych nabral sponzory. Nemusím být na nikom závislý, běhání mě neživí, běhám si pro sebe a pro pocit, že jsem odvedl dobrý výkon. Zkouším jen, jestli s ostatními dokážu rovnocenně soupeřit. A pokud se najde někdo, koho to třeba motivuje, tak je to přeci skvělý. Jen si plním svoje sny. Znovu jsem se přesvědčil, že dokážeš cokoliv, čemu sám uvěříš.
