Článek
Jak jste se po nehodě dostal ke sportu?
Já jsem po tom vážném úrazu moc nevěděl, co dělat. Předtím jsem byl hodně na statku, jezdil jsem s traktorem a na motorkách. Takové normální věci na vesnici. A pak jsem najednou v sedmnácti seděl na vozíku a nevěděl, kam dál. Pak jsem přijel do rehabilitačního střediska do Kladrub a tam mi řekli, že jsem dobře rostlý na atletiku. Dali mi do ruky disk ‒ a už to bylo.
Proč ta změna, když předtím jste nesportoval?
Pomocí sportu jsem tam zjistil, že jsem schopen se plnohodnotně vrátit do života. Sport je pro lidi s handicapem daleko důležitější než pro lidi bez handicapu, alespoň z tohoto pohledu. Dneska ho normálně používáme jako nástroj pro návrat. Když se snažíme aktivovat kluky, kteří jsou na vozíku pár měsíců, tak jedině přes sport.
Hledali se vám parťáci na sport složitě?
Když to porovnám s dnešní dobou, tak to bylo složitější. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, která bije. Teď už jsem součástí komunity, pomáhám ji budovat, tak mi to přijde přirozenější. Jsem o sedmnáct let dál. Když jsem k tomu sportu přičichnul, tak věci kolem něj přišly samy. Závody, soustředění... hrozně jsem se nadchnul. Člověk nesedí doma, ale cestuje, poznává nové lidi.
Jak je složité vůbec zahájit cestu za návratem?
Je to o lidech. Po úrazu se s tím srovnává každý trochu jinak. Někdo si po čtrnácti dnech řekne: „Jsem na vozíku, nedá se nic dělat, jede se dál." Ale někdo se s tím taky nemusí srovnat vůbec. My se přesně v těchto chvílích snažíme těm lidem pomoct, říct jim, že nic nekončí, motivovat je naší přítomností. A pozvat je k nám do tělocvičny, ať se hýbou.
Kdy jste přišel na nápad vyrábět vozíky?
My téměř každý rok pořádáme akci, která se jmenuje Aktivity Kemp, což je takové soustředění pro mladé začínající sportovce na vozíku. Když jsme měli závěrečný večírek po prvním ročníku, tak můj švagr pronesl dnes již památnou větu: „To přece nemůže být tak strašně složité vyrobit."
To zní až moc jednoduše...
My jsme hrozně dlouhou dobu sháněli nováčky, které bychom na ten kemp přilákali. A podařilo se nám jich sehnat hned šest, kteří stáli o nějaké aktivní zapojení. Jenže jsme zjistili, že pro ně nemáme sportovní vozíky. Každý stojí kolem 150 tisíc, to je skoro milión korun. Tak jsme si kamarádem, se kterým teď tohle všechno děláme, řekli, že to zkusíme. Měsíc na to jsme se sešli ve čtyřech lidech. A za půl roku na to vyjel první vozík.
Jak vypadal prototyp?
Zkusili jsme vzít naše vozíky a podle nich udělat nákresy. Pak jsme museli vzít míru kluka, pro kterého byl určený. Tenkrát jsme museli všechno dělat z měkkého hliníku, teď už máme pevnější vyráběný na zakázku. Nicméně z toho byl naprosto plnohodnotný vozík, který máme dodnes. Čeká, až si ho jednou pověsíme do „síně slávy".
Jak vypadala vaše první dílna?
My jsme neměli žádnou dílnu. Můj švagr dělal mistra ve firmě, kde si dodělal šichtu a potom po práci nešel domů, ale makal na těch vozících. Prvních asi pět kousků vyjelo díky práci takhle po večerech. Sejmuli jsme zákazníkovi míry, naměřili vozík, jeden kamarád to naštěstí uměl nakreslit a švagr to pak ohýbal a svářel.
To ale asi nebyl úplně udržitelný stav...
To ne. V další fázi jsme našli firmu, která nám byla schopná pomoci profesionálně. Ale pořád jsme byli bez vlastních prostor. Až později jsme zajistili dlouhodobý pronájem v jedné dílně. Nakoupili se mašiny a začalo se vyrábět ve vlastním. Zároveň jsme si řekli, že to nejde dělat po večerech. Máme svoje vlastní zaměstnání. Teď dva ze čtyř lidí, kteří na tom začali, jedou v dílně na plný úvazek. Do toho jsme nabrali další kamarády vozíčkáře.
Kde jste získávali finance?
Jednoho z našich kamarádů napadlo zkusit se podívat na možnost čerpání peněz z grantů nebo dotačních programů. To se nám ale celé moc nezdálo, přece jen jsme byli jen banda nadšenců. Nakonec jsme ale zjistili, že to, co děláme, přesně odpovídá statutu sociálního podnikání. Chceme, aby ty vozíky vyráběli lidi s handicapem, produkty jsou pro lidi s handicapem ‒ takhle přesně vypadá rozvoj sociálního podnikání.
Co obtíže, narazili jste na nějaké?
Zažádat si o finanční podporu a udržet si ji pro projekt je masakr. To bych nepřál ani největšímu nepříteli (smích). Ne, vážně: Procházíte několika stupni různých byrokratických kol. Kontroly, fotodokumentace, schvalovací procesy. Je fajn, že se dají získat peníze na takovou věc, zároveň je ale při jejich čerpání hrozně snadné uklouznout a udělat chybu. Pak už není cesty zpět.
Vyrábíte vozíky také sériově?
Vůbec ne. Každý kus je originál vyrobený přesně na míru pro toho, komu je určen. Každý zákazník potřebuje individuální přístup. Díky tomu, že mají vozíky přímo na míru, mají možnost využít naplno svůj potenciál. Dokáží na našem výrobku, ať už civilním, nebo sportovním ze sebe dostat maximum.
Pro koho teď vyrábíte? Exportujete také do zahraničí?
Máme objednávky z celé Evropy. Nikdy jsme aktivně neinzerovali, ale tím, že jezdíme na turnaje a na akce, kde jsme na těch našich vozících, tak se lidé ptají sami od sebe. My tam samozřejmě nejezdíme nic prodávat (smích). Ale zakázky pak přeci jen chodí. Dnes máme práci na rok a půl dopředu.
Pomohla vám tato činnost vybudovat komunitu handicapovaných sportovců u vás v Českých Budějovicích?
Určitě ano. A pomáhá pořád. My jsme původně chtěli vozíky pro naše kluky, ale neměli jsme na ně peníze. Dnes je to tak, že druhý vozík, který jsme vyrobili, byl pro kluka, co k nám do dílny od května nastupuje. Přišel s tím, že jsme mu obrátili život naruby. Teď sportuje i díky nám, staví barák a chtěl by se na projektu podílet s námi.
V květnu se opět poběží závod Wings for Life World Run na podporu lidí s poraněním míchy. Nenapadlo Vás udělat podobný závod jen pro vozíčkáře v rámci vaší komunity?
Závod mě inspiroval k tomu, že bych podobnou atmosféru chtěl zažívat každý rok. Takže se na něj chystám i letos, konkrétně do Mnichova. Ale spíš jsem přemýšlel, že mě baví motivovat lidi kolem, aby se závodu také zúčastnili. To se mi i letos povedlo. Takže znovu vyrážím s manželkou i dalším kamarádem, možná dvěma.