Čecha poslal triatlon na vozík. On se ale nevzdává, letos má další výzvu

Spadl jsem na závodech v triatlonu z kola. Bylo to v roce 1994 v Karlových Varech. Hodně jsem pospíchal, neodhadl správně rychlost v zatáčce, a když jsem byl nucen brzdit, trochu jsem to přehnal a vlastně se katapultoval ze sedla. Byla to vlastní jezdecká chyba, nepozornost, nezkušenost, blbost... to mi bylo 19 let. Čtyři pět měsíců jsem si pobyl třeba taky v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Tam jsem asi pochopil, že už ten vozejk budu mít napořád. Člověk má pořád pocit, že on bude ten jediný, který se zase zvedne a bude chodit, ale ono to tak většinou nedopadne. V Kladrubech jsem se s tím smířil.

Větší první část pojedu na silničním handbiku, takové tříkolce poháněné rukama. Pak přesednu na handbike horský. Byl to docela oříšek tohle nějak naplánovat a vymyslet a já vlastně ani nevím, jestli se mi to povedlo optimálně. Na kilometry vede asi 90 % trasy po normální, běžné silnici. Tam je nejlepší jet na silničním stroji, který je lehký a kde vlastně ležím. Na prudký stoupající závěr po štěrku mám terénní Schmicking, v podstatě starý závodní model, který mám upravený tak, že vpředu mám trekové kolo, vzadu stará silniční kola. Podstatné je tady pro mě to přední, hnací kolo. Naštěstí nejsou po trase žádné duny, žádný písek, kam bych se mohl zabořit, takže jsem to vyřešil takhle.

Oproti silničnímu má ten horský model ještě jednu důležitou vlastnost – zatímco na silničním víceméně ležím, horský handbike umožňuje přesunout se do maximálního možného sedu, přesunout těžiště a tím maximálně zatížit přední hnací kolo, aby nepodkluzovalo. Ten horský model je posazený trochu výš, má větší světlou výšku, ale to tady nebude hrát žádnou velkou roli. Horské kolo je o něco těžší, zase má o něco lehčí převody, takže z pohledu dřiny jezdce nakonec vychází v tomto oba modely nastejno. Jednu obrovskou výhodu navíc ale horský model ve vyšších nadmořských výškách ještě má: Člověk na něm neleží, takže se mu nepřekrvuje hlava, což může být v kombinaci s velkou výškou, horskou nemocí a podobně vážný problém. Bude to dobrodružství. Leccos se dá otestovat, projet tady u nás, ale Havaj bude jiná.

V srpnu jsem měl možnost jet do Alp. To pro mě byla novinka, nikdy dřív jsem takhle vysoko netrénoval. V rámci přípravy jsem vyjel i na Stelvio (Passo dello Stelvio, 2758 m n. m., nejvyšší sedlo ve Východních Alpách, přes něj se jezdí např. Giro d'Italia, vede na něj 60 serpentin – pozn. red.). Tam jsem si otestoval řekněme třetinu čtvrtinu toho, co mě čeká na Havaji, když to vztáhneme ke vzdálenosti a gradientu toho kopce. A dobrá byla samozřejmě i výšková příprava, i když mě čekají ještě mnohem větší výšky. V Itálii jsem spal asi ve dvou tisících a pochopil jsem, že i tady tu přípravu nemůžu podceňovat. Hned druhý den jsem se cítil bídně a objektivní parametry taky ukazovaly, že to není úplně růžové, měl jsem poměrně vysoké tepy už při minimální zátěži. Rozbolela mě hlava...

Byla to zkušenost. Takže jsem se domluvil s Martinem Matulou a teď si dávám hypoxico kúru s přístroji, které věrně simulují velkou nadmořskou výšku. Spím zkrátka v takovém odkysličeném stanu. Nemám to ale ze svého pohledu na nějaké zvyšování výkonnosti, ale abych si zvyknul na podmínky, které mě nahoře čekají. Chci zabránit situaci, kdy by se mi udělalo blbě a nedalo by se s tím nic dělat. Když přijde výšková nemoc, musíte to zabalit, otočit se a pryč.

Letím na místo už o dva týdny dřív právě z důvodů aklimatizace. Až se proberu z toho dlouhého letu, chtěl bych trochu potrénovat, vypravit se do zhruba těch tří tisíc metrů, podívat se na horu, co mě čeká, vyzkoušet obě kola, dát si pár tréninků...

Limit sedmnácti hodin je vymyšlený tak, aby to hrálo, korespondovalo s tím triatlonem. Jsme sladění s ironmanským týdnem a na Ironmanovi mají závodníci tentýž limit. Tenhle čas by měl být dostatečný. Hodně hledím na zdraví, takže si chci udělat nějakou pauzu. Ono to v takovémhle případě nejspíš v jediném zátahu ani nejde. Potřebujete si trochu odpočinout, dojít na záchod, změnit polohu těla. Je to taky podřízeno tomu, abych se domů vrátil živý a zdravý (smích).

Bude mě doprovázet auto, kde budu mít všechno potřebné. Ale nemyslím si, že půjde o něco speciálního. Běžné ionťáky, jídlo budu asi vymýšlet až na místě, až uvidím, co se vlastně nabízí. Nevím, jestli se to dá brát jako specialita, ale při závodech se mi osvědčil zelený ječmen, ten mám rád. Na triatlonech si ho beru ke konci. Je to zásaditá potravina a určitě hodně dobře funguje taky placebo – tím, jak je to strašně zelené, tak má člověk pocit, že to musí být i ukrutně zdravé (smích). Ne, opravdu mi ječmen dokáže uklidnit třeba rozházený žaludek překyselený z těch závodních ionťáků a podobně.

No, nahoře se asi nikdo z nás nebude cítit jako v sedmém nebi, takže budeme pospíchat zase rychle dolů. Situaci může zkomplikovat hlavně silný vítr. I když překlad názvu toho kopce zní „Bílá hora", tak sníh by tam podle předpovědi být ještě neměl, ale kdo ví. V noci tam samozřejmě mrzne, takže nějaký teplotní skok bude nahoře určitě znát.

Možná chcete celou tu situaci nějak znegovat, navázat na to, co člověk dělal předtím. Otočit ten obrovský průser ve svůj prospěch. Nebudeme si vykládat, že je všechno růžové, to určitě není, ale i po úraze máte tendenci navázat na to, co bylo předtím, co nejvíc se přiblížit k tomu, co bylo. Najít nějaké přemostění. Pro mě mělo obrovský význam, když jsem po úraze skočil poprvé do vody. Osvobodí vás od vozíku, dá zase pocit svobodného pohybu. Člověk se prostě chce vrátit, mít dál svoje staré kámoše a najít si nové – nenechat zkrátka svůj vozejk úplně změnit život. Ale určitě tohle není jedna univerzální cesta. Mám i kamarády, co z absolutních nesportovců z nich paradoxně až vozík udělal extrémní, výkonnostní sportovce.