Démon na vozíku: Ke sportu ho přivedl úraz. Charita ho ale moc nebaví

Nadšený sportovec Zbyněk si je dobře vědom toho, že díky svému handicapu může pomáhat dalším lidem vypořádat se s nelehkou situací, jež v jejich životech nastala. Sám se aktivně věnuje florbalu a basketbalu na vozíku. Letos se stal také ambasadorem unikátního závodu Wings for Life World Run.

Když mi bylo něco přes sedmnáct let, srazil mě na motorce u nás na vesnici náklaďák. To bylo 20. října 2001. Ale já měl auta a motorky vždycky rád. Po úrazu jsem přesedlal na čtyřkolku. Jednu jsem koupil i tátovi a jezdíme spolu na expedice, jednou za rok vyjedeme do rumunských hor.

Ne, vůbec ne. Nebál bych se o sobě říct, že jsem byl zapšklý a nežil jsem před nehodou úplně veselý život. To, co se stalo, úplně změnilo můj svět a otevřelo mi oči. Nikdy předtím jsem nesportoval, v sedmnácti letech jsem při výšce 196 centimetrů vážil 117 kilo. Jsem strašně rád, že můžu říct: „Je dobře, že se mi něco takového stalo." Ke sportu jsem si vytvořil vztah až jako vozíčkář.

Chutnalo mi a měl jsem málo pohybu. To ale bylo v mých sedmnácti, ještě před úrazem. A jak se hubne na vozíku? Hůř, četl jsem pár studií, kde se psalo, že se metabolizmus sezením zpomaluje, takže to jde ztuha, ale jde to! Sport a obecně pohyb je pro člověka s hendikepem nesmírně důležitý, odráží se v něm samostatnost a mentální síla.

Po tři čtvrtě roce v nemocnici, kde jsem se učil dýchat, abych byl schopen žít, jsem se dostal do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam se odehrávaly sportovní hry, na které se sjela spousta vozíčkářů. Mezi nimi byli i skuteční sportovci. Ti si všimli, že mám dobrou postavu na hody, tak mě pozvali na atletické soustředění, abych házel diskem. V roce 2002 to začalo a do dvou let jsem byl v reprezentaci.

Ruku v ruce s atletikou šla i posilovna, plavání, regenerace. Kolektiv lidí, ve kterém jsem se pohyboval, mě úplně strhnul. Jak jsem se do něj dostal, měl jsem přirozenou chuť se hýbat. A dál to šlo samo. Basketbal, florbal, lyžování, prostě všechno, co jde. Párkrát jsme si zalyžovali i s naším několikanásobným paralympionikem Oldou Jelínkem, na hřišti dlouhá léta bojujeme s florbalisty ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha.

Jednou jsem se sám nad sebou zamyslel a věděl jsem to. Mně taky na začátku někdo pomohl a ukázal mi, že se věci dají dělat jinak, než jak jsem to znal já. Dá se sportovat, zajít na pivo s kamarády, prostě žít aktivně. A řekl jsem si, že je možná čas společnosti něco vrátit. Najednou to bylo přirozené.

Založili jsme s partou kamarádů v Českých Budějovicích florbal. A to byl start všeho. Za čas to přestalo být o florbale u nás ve městě. Začali mě oslovovat různí lidé, jestli bych jim nepomohl s jejich projekty. Když žiješ aktivně, tak to jde ruku v ruce s tím, že přitahuješ lidi s podobným životním stylem. Není to o jednom nebo dvou přátelích, jde o kolektivní záležitost. Prostě jsem přestal brát a začal jsem dávat. Teď je to pro mě naprosto jasná věc.

Záleží na konkrétní akci, pokud jde hlavně o sport, tak jsem s tím v pohodě, charitativní akce mě moc nebaví, baví mě výkony sportovců s dobrým cílem. Jedním z našich vyšších cílů je ukázat intaktní společnosti, že vozíčkáři mohou být a také jsou vrcholovými sportovci.

Není to fér. My se s kamarády snažíme vyrábět levnější a zároveň kvalitnější varianty těchto produktů. Dřív jsem pracoval pro předního anglického výrobce, kde jsem načerpal zkušenosti. Tento projekt vznikl na prvním Aktivity kempu, kde jsme měli radost z toho, že se nám podařilo aktivovat nové mladé tváře. Následně jsme si ale uvědomili, že pro ně nemáme sportovní vozíky a ani peníze na jejich nákup, tak jsme se rozhodli, že zkusíme výrobu sami a za dostupný peníz.

Občas s tím mívám problémy. Ale je potřeba mít v hlavě srovnané priority. Práce, kterou dělám, mě živí. Díky ní můžu dělat všechny aktivity, které dělám a rozjíždět nové projekty. V tomhle je zaměstnání zásadní. Ale číslo jedna je pro mě rozhodně rodina ‒ manželka a dvouletý syn. Tyhle dvě věci nikdy nesmím flákat. Ostatní aktivity dělám ve svém volném čase a moc dobře si uvědomuji, že další věcem se mohu věnovat díky práci a rodině.

Mám rád podobné akce. Člověk se zapotí, dělá něco pro sebe, může s sebou vzít rodinu nebo kamarády, potká se s lidmi s podobným životním stylem. Navíc má závod vyšší smysl. Přesně ta věc, u které mám pocit, že tak má být.

Pro mě tohle není charita. Upřímně slovo charita nemám moc rád. Tento běh je sportovní událost, jejíž výtěžek jde na výzkum léčby poranění míchy a zároveň společně běží handicapovaní i zdraví sportovci. Já jedu jako závodník a chci udělat co nejlepší výsledek. Rozhodně si tam jdu zasportovat.