BĚŽECKÝ STYL: Na co máme paže aneb Co s rukama?

Ruce máme všichni. Tedy pokud jsme je v mládí nestrkali do nějakých ale opravdu nevhodných míst. Ne všichni je ale kupodivu používáme při běhu. Jejich úloha nekončí tím, že nám na začátku tréninku zavážou tkaničky! Ani pro běžce nejsou totiž horní končetiny jen dvojice nepotřebných klacíků pohupujících se v rytmu střídání nohou. Jsou to obrovské pumpy s velkým potenciálem dostat nás do cíle raketovou rychlostí.

Jak moc jsou ruce užitečné, si ověřte pomocí jednoduchého testu: Spojte ruce za zády a běžte. Je to dřina, že? Mnohem větší námaha korunovaná nepřirozeným překrucováním těla, když se snažíme střídat nohy opravdu rychle. A jsme u základní funkce paží ‒ stabilizace trupu při běhu. A to zdaleka není všechno, v čem nám naše paže mohou podat pomocnou ruku.

Správný pohyb paží roztahuje hrudník. Plíce tak mohou využívat svůj potenciál naplno a nabírat maximum vzduchu. Pomáháme tím dobrému okysličení pracujících svalů. A to není málo. A to není všechno. Paže svým rytmickým pohybem nejen udržují stabilitu těla při běhu a chrání nás před neefektivními a energeticky náročnějšími pohyby, ale setrvačností své hmoty nám mohou pomoci i se zvyšováním rychlosti.

Mezi základní pravidla patří: držte ruce poměrně blízko u těla. V lokti udržujte zhruba pravý úhel téměř po celou délku jejich trajektorie. Jen při švihu vpřed jim dovolte úhel zmenšit, přiostřit. Držte je maximálně uvolněné, uvolněte také ramena a šíji. Na delší vzdálenosti se snažíme minimalizovat nepotřebnou svalovou tenzi. (Něco jiného bude platit, pokud jste sprinter na 100 metrů. Náš seriál je nicméně zaměřen na běžce delší distance.) Možná právě tady má základ ono prvorepublikové „pěsti na bradavky a vyrážíme".

Rovina pohybu paží by se měla jen lehce sklánět směrem k ose těla. Čím více se blíží k ose a čím více se ruce vepředu přibližují středu těla (nebo jej dokonce překračují, což nedoporučujeme), tím více uzavíráte, tisknete hrudní koš a plíce tak nemohou fungovat na plný výkon.

Z fyzikálního hlediska je také dobré nešvihat pažemi pouze v jedné rovině, ale opisovat jimi velmi malé, ploché elipsy. Pohyb rukou je tak plynulejší a vy nemusíte v každé jejich mezní poloze bojovat proti jejich setrvačnosti, kdy se je snažíte uvést do pohybu zcela opačného, než který vykonávaly před chvílí. Laicky řečeno dá větší práci pokaždé ruku zabrzdit a začít s ní pohybovat v opačném směru, než ji neustále udržovat v pohybu, nic nebrzdit a pouze využívat setrvačnosti.

Ano, to je přesně to, co v hypertrofované podobě můžeme pozorovat u některých pobíhajících dam. Jejich horní končetiny opisují ve vzduchu divoké elipsy, skoro jako kdyby u toho dámy ještě leštily okna. Tak takhle úplně ne, přátelé, ale ten rozumný prazáklad tam je.

Při běhu do kopce je vhodné udělit pažím větší razanci a výrazně zašvihávat vzad. Jejich setrvačnost vám v těžkých stoupáních usnadní práci. Zároveň se i tady snažte mít paže co nejvíce uvolněné, bez zbytečné tenze.

Jak trénovat pohyb paží? Zkoušet, vnímat, pozorovat své tělo a soustředit se na styl. Mně hodně pomáhá, když si občas na výběh vezmu do obou rukou lahve s pitím. Setrvačnost zvýšené zátěže dokáže napovědět, kde má člověk ještě skryté rezervy.

Šedá je však teorie, zelený a košatý strom života. Nic tak člověku nezkazí náladu, když vypiluje svůj styl a v televizi pak vidí nějakou vítězku půlmaratonu, jejíž paže sebou máchají zcela nepřirozeně, hrudník sevřený rameny tak, že paní může sotva dýchat ‒ a ona si v pohodě zaběhne nový světový rekord. Ani skvělý běžecký styl není samospasitelný. Největší roli hraje dřina a odříkání.

Vzpomeňte na našeho nejlepšího běžce všech dob. Emil měl krásné ospravedlnění: „Nebylo mi dáno, abych dobře běhal a ještě u toho dobře vypadal." Jeho strašný styl ho dovedl tam, kam nikoho z běžců před ním. A nejspíš ani nikdy po něm. Nebo jste si už z olympiády přivezli zlaté za pět a deset kilometrů a maratón k tomu?