Článek
M jako Motivace a Maratón
Co je vlastně motivace, jak jí rozumět?
Jako motivaci vnitřní, interní lze chápat stav, kdy se něčemu věnuji rád, když to opravdu chci já. Je to rozdílný stav oproti „myslím, že bych měl", oproti vnější, externí motivaci. Autentickou vnitřní motivaci poznáme podle toho, že jsme schopni se s ní ztotožnit, něco pro daný cíl udělat. Ty kroky zde mohou být trvalejší. Zatímco když si myslím, že bych měl, někdo mě do něčeho tlačí nebo plním nějakou domnělou zakázku, nejsem leckdy sám spokojen. A v našem případě třeba ani nejsem schopen jít běhat.
Když si sám řeknu, že chci běžet nějaký maratón, mám k tomu nějakou svoji vnitřní motivaci a vnitřní přesvědčení, láká mě to, běžím třeba pro nějakou charitativní organizaci, je to mé přesvědčení. Tak to si dokážu představit, že natrénuji, dokážu mít z přípravy radost a vnitřní uspokojení.
| BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme běhat tak říkajíc pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě. |
Zatímco když mi někdo řekne: „Hele, já jsem začal/začala běhat a hubnu a ty jseš tlustej a měl bys zažít taky běhat, protože zhubneš nebo protože je trendy běhat," tak jde o motivaci externí, sociální. Tady si lze představit, že pokud se tato motivace časem nezmění na nějakou vnitřní, nezačne přinášet nějaký prospěch, uspokojení, může skončit krachem, přestanu běhat.
Stává se vůbec, že existuje člověk bez motivace, bez cílů či snů?
V rámci psychiatrie to možné je. Například u depresivních lidí. Nemají zájem, nic je neláká, jsou apatičtí, nemají chuť se aktivizovat, nemají k tomu vůli, nejsou vnitřně přesvědčení o tom, že by se vůbec aktivizovat mohli. Jsou abuličtí ‒ lidé bez vůle. Ale někdy jsou s tímto stavem sami nespokojení. A z tohoto diskomfortu, který si uvědomuji, může vzniknout cíl. Třeba dostat se z takového stavu. „Já to takhle nechci, chci to změnit." Můžu si představit, že to podobně probíhá i u lidí, kteří začínají běhat kvůli náladě, kvůli váze ‒ vnitřně nejsou spokojeni se svým současným stavem.
Mám-li být autentický, tak já jsem začal běhat proto, že mi nevyhovovalo mít 96 kilo, nebylo to vnitřně komfortní. Šlo o mou vnitřní motivaci. Ale kdyby mi někdo začal říkat: „Hele, měl by ses začít hýbat, jseš docela tlustej a zarudlej, když se ohneš," tak bych ho asi možná neposlouchal a poslal bych ho do háje. Možná by mi to trošičku vrtalo v hlavě. Ale bez toho, abych já vnitřně chtěl nějakou změnu a očekával od běhu nějaký užitek, prospěch, bych asi nevyběhl.
Maratón je meta. I neběžci mají nějaké mety, cíle. Proč vlastně fungujeme tak, že nejsme spokojeni s tím, co je, a pořád se snažíme být lepší, mít něčeho víc?
Úplně vlastně nevím, proč to tak je. Připadá mi, že je to určitý fylogenetický jev, že jej máme už od australopitéků přes nějaké jiné pitéky, přes Homo habilisy až po Homo sapiens. Je to prostě nějakým způsobem vývojově dané. Potřeba se vyvíjet, rozvíjet je nám přirozená jako druhu, je to naše druhová vlastnost. A u některých jedinců to může vést k tomu, že se rozhodnou zdokonalovat se právě po stránce fyzické, běžecké. Běh může přinášet zážitky a může tam být motivace po nějakých transovních zážitcích. Znám řadu běžců, kteří se této aktivitě věnují právě pro ty určité zážitky přesahující naši osobnost.
| Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny. |
Takže z principu věci je mezi maratonci spousta potenciálních ultramaratónců, máme-li neustálé puzení po sebezdokonalování?
Stále se pohybujeme na úrovni vnitřní motivace. Pro někoho maratónská meta může být zcela uspokojující, dostatečná a konečná a nebude mít nutkání se posouvat dál. Někdo ale může mít skutečně potřebu neustále mantinely překonávat a ten to pak bude zkoušet, testovat, kde jsou jeho hranice. Myslím si, že pro řadu zvídavých lidí je to přirozená cesta, že se snaží zjistit, kde hranice, meze možností jejich osoby, osobnosti mají.
Říká se, že když člověk uběhne jeden maratón, už s tím jen tak nepřestane a bude to zkoušet znovu a znovu. Byl jsem překvapený, když jsem se následně potkal s lidmi, kteří to tak nemají.
Zřejmě to nebyli žádní „psychonauté", lidé kteří ve své psychice a objevování sebe sama překračují hranice, meze a zkouší probádat nepoznaná území. A máme mezi sebou i psychonauty, kteří se realizují za hranicemi maratónu, kteří se realizují v ultra. Hranice maratónu je přechodná. Upřímně si myslím, že takovéto objevování mezí, hranic možného je mnohem bezpečnější, příjemnější a zdravější než se věnovat něčemu z toho, co živí mne ‒ návykovým látkám ‒ a zjišťovat kupříkladu, zda snesu denně litr vodky, či dva.
Čtěte také v Běžecké abecedě:
