Arigató! hlavně za ten kopec na 23. kilometru aneb Jak sem „došel" Fujisan Marathon

Ráno nás budí náš hostitel, na vteřinu přesně nám nese domácí snídani (polévku, tofu, kuře, rýži, mořské řasy). Jsem v Japonsku už dva týdny a jinou snídani si ani nedovedu představit, vyhovuje mi to a energie mi určitě chybět nebude. Dnešní den bude o přesunu na jiný hostel, o registraci a vyzvednutí startovních čísel a taky o rozběhání a rozcvičení před závodem. Na závěr dne jdeme na kvalitní večeři – mořské krevety sestavené do tvaru hory Fudži, jednoduše inspirace na každém kroku. Před spaním prostudujeme propozice, které jsou dokonalé a nutí nás mimo jiné i přemýšlet jak velký asi bude kopec v polovině závodu, neměli jsme se tam jet podívat? Pro tuto chvíli už s tím nic nenaděláme a tak máme postaráno o jedno překvapení. Aktuální cíl je usnout do jedenácté večerní. Podařilo se.

Je to tady. Vstáváme v šest, pak snídáme a trávíme, je 7:15 a my vybíháme na ranní rozcvičku (3 km rozběhání, protažení a přesun na start). Už je mi jasné, že lidí málo nebude, při registraci nás totiž překvapilo, jak málo lidí tam ve skutečnosti bylo. Teď jsou všude kolem nás závodníci a závodnice, někteří v dresech (aktuálně tu jsou 3 stupně), jiné zase v kožichu. Prokličkujeme k úschovně věcí, je půl hodiny před startem a před námi neuvěřitelná fronta. Není tomu jinak ani u toalety a protože Japonce by ani nenapadlo si odskočit mimo určené místo, ani my nemůžeme.

Maratón běžíme ve čtyřech – jedna Češka a tři Češi, máme rozdílné ambice (pod 3 hodiny, po 4 hodiny, pod 5 hodin, pod 50 minut na 10 kilometrů). Jsme na startu každý v jiném sektoru, ale všichni máme minimálně dvě věci společné, nervozitu (můj tep je 130 oproti klidovému 57) a natěšení. Je to tady! Maratón v Japonsku a ještě na tak krásném místě! Dívám se na Fudži a na 11 tisíc lidí, co běží s námi. Je přesně pět minut do staru. Jsem v sektoru B (běžci mezi 3-3:30 hodinami). Na první i druhý pohled nikdo z Evropy, jen já. Prohodím pár slov, říkám, že jsem z Prahy. Tu Japonci znají. Jak já pro Japonce, tak oni pro mě jsou výzvou. Přeci jen je to stát, který má po afrických zemích nejvíce úspěchů na této trati. Očekávám, že to bude těžká bitva. Jdu na to.

Minuta do startu, posouvám se trochu dopředu, abych měl lepší startovní pozici. Začnu zvolna, stejně jako před třemi týdny ve Francii na French Riviera Marathon. Start a jde se na to. Během prvního kilometru se dostávám na zhruba 50. místo, tam zřejmě i patřím. První kilometr se běží dobře, všude spousty fanoušků, hrají různé kapely, děti fandí v kimonech, lidi nabízí mimo jiné i domácí polévku! Rozbíhám to pod čtyři minuty na kilometr, tak je to ideální. Na druhém kilometru hned kopec, táhlý a dlouhý, ale s nádherným výhledem na horu Fudži. Sakra, silně fouká, nevím za kým se schovat, všichni mi jsou po ramena. Na třetím kilometru potkávám vytáhlého Keňana, napadne mě: Co ten tady, tak vzadu dělá? Zřejmě běží na pohodu. Tak jo, to bude můj sparing. A byl až do posledních čtyř kilometrů.

Jsme na pěti kilometrech. Tempo je dobré – 19:35, stále někoho předbíháme a posouváme se do první třicítky celkového pořadí. Keňan stále někoho zdraví, mává, plácá si. Já ne. Tempo je spíš rychlejší, než jsem chtěl. Zpomalovat ale rozhodně nebudu! Já i Keňan jsme trochu rarita, tak se nás snaží držet místní běžci a jde jim to, chytře se za nás schovávají.

Jsme na deseti kilometrech. Tempo stále dobré (38:45min), do 15. kilometru se nic neděje. Moje malá skupinka se ustálila na pěti členech: dva Japonci, já Čech, Keňan a Němec z Berlína. Zajímavostí pro tuto chvíli je snad jen pán, který před vchodem opravuje Teslu, elektromobil. Asi mu došel benzín! Patnáct kilometrů běžíme pod 59 minut a na půlmaratónu jsme za hodinu, 22 minut. Napadne mě, že to bude ještě těžké a daleko, fanoušků ubývá a trasa se začíná vlnit. Stále kopírujeme jezero. Vypadá to velmi dobře, mohl bych běžet kolem 2:45 celý maratón. Jenže to bychom nesměli odbočit doprava. Tam totiž začíná „zábava" v podobě kilometr a půl dlouhého stoupání. Napadá mě, že to je stejné jako na Petřínskou rozhlednu. Sakra, to si dělají p***el, umřeme tady! Naše skupina se dělí, Němec zrychluje (v Berlíně ale přeci kopce nemají?!?), Japončíci taky, já tak nějak stejně s Keňanem tuhnu. V polovině kopce je opět místní kapela, nehraje, jen si nás prohlíží, zřejmě se šetří na jiné běžce.

Jsme nahoře, ještě tunel, pořád fouká proti a tempo spadlo na 5:30 min/km. No nic, běžíme dál, už toho mám dost, ale dobíhám Němce, což mi nalije sílu do svalů, protože s Němcem přeci nemůžu prohrát. Přichází úsek, kde všichni pravidelně pijeme a pojídáme gely. Profil vlnitý, takže tempo spíš kolem 4:10. Aktuálně jsem na 36. kilometru a sbíhám zpět k jezeru, čeká mě posledních šest kilometrů. Mám toho dost! U druhého jezera nikdo nefandí, nikdo tu není a ani nebydlí. Je to tu doopravdy krásné, to prý říkají všichni, ale já už chci být v cíli. Mám krizi. „Můj" Keňan se z ničeho nic zastavuje, potkal někoho známého, tak se s ním vybavuje. Běžím sám, protože Němec měl střevní problémy. Ale stejně se drží se kousek za mnou.

Přede mnou je poslední pětka, předbíhám běžce, co mají křeče, stojí, leží, zvrací, brečí, sedí u trati a protahují se. Beru si poslední solnou tabletu, i když už sotva pletu nohama. Mé tempo je už na 4:20. Chtěl bych to dát alespoň pod 2:54, což byl můj čas ve Francii. Právě mě dobíhá Keňan, jde přede mě, nestačím mu, nastupuje mi.

Na posledních čtyřech kilometrech je záchranná stanice, což je stan s přímotopy (v Japonsku topí všude klimatizací) lehátka a deky. Chci zastavit a odpočinout si, už fakt nemůžu! Japonské sestřičky, ale vyskočí a začínají mi fandit. Hmmm, i když bych si u nich raději zdřímnul, tak teda běžím dál! Jsem na 40. kilometru, čas 2 hodiny, 43 minut. To už doběhnu, přece to nevzdám, a navíc na druhém konci světa! Závěr mi lehce zpestřuje běžec, který mě neustále předbíhá a pak zastavuje. Jde svižně a "zkušeně" 200 metrů a pak deset vteřin pauza protože má křeče. To celé opakuje znovu a znovu, drží se mě, takže to má zřejmě něco do sebe. Já zkusím zafinišovat, fanoušci mě ženou do cíle. Moc mi to nejde, spíš jsem zpomalil, ale je tu cíl, jsem mrtvej, čas 2 hodiny 52 minut a 53 sekund (4:04 min/km, 300 metrů výstup, 2. místo v kategorii 35-39 let) a mám skvělý pocit! Všechno mě sice bolí, ale je to CÍL! Ondra mě fotí s Keňanem, který mě dal zhruba o dvě a půl minuty, děkujeme si. Němec dobíhá asi dvě minuty po mně. Nadávám, proč to bylo tak kopcovitý, ale zároveň přiznávám, že to vykompenzovalo to nádherné prostředí a počasí.

Jdu si pro občerstvení, banán, rybí polévku a vodu. Dostal jsem moc pěknou medaili ve tvaru hory, stojánek na fotku, vytištěnou fotku z mého doběhu, krásné suvenýry a vzpomínky. Čekám na Kristýnu, doběhla v čase 4:10 a Martina 4:27. Obě šťastné a spokojené stejně jako já. Rychle vyrážíme vlakem směr Tokio, abychom nemuseli dvě hodiny stát. Arigató! za všechno, byl to velký zážitek! Všem fanouškům maratónu tenhle závod doporučuju. Kdy se vám poštěstí běžet v zemi vycházejícího slunce kolem hory Fudži s Keňanem a Němcem?