Trauma z teroru přebije sport

Přesně před deseti lety vznikla sportovní tradice listopadového maratónu, který mnozí běžci využívají jako posledního závodu sezóny. Běh spojuje proslulé letovisko oblíbené zvláště u vyšších vrstev s městem, jež bývá synonymem pro mezinárodní filmový festival. Žádné z obou měst na francouzském jižním pobřeží není nikterak velké, přesto je znají lidé na celém světě. A svůj podíl na tom určitě má i velký sportovní svátek známý někdy také pod jménem French Riviera Marathon, Maraton Francouzské riviéry.

Už před pár lety bylo možné si tu a tam ve městě povšimnout nenápadných, leč pozorných policistů v temně zelených uniformách a automatickými puškami v rukou. Letos už se to jimi podél trati doslova hemžilo. Město vynaložilo v přepočtu šest a půl miliónu korun za opravdu důkladné zabezpečení trati a chvílemi to připomínalo třeba první ročník maratónu v izraelském Jeruzalémě. Na každém význačnějším bodu trati několikačlenná hlídka s minimálně jedním příslušníkem s dlouhou automatickou zbraní. Jakýkoli možný nájezd do prostoru trati závodu zablokovaný těžkou technikou, nákladními vozy, policejními dodávkami.

Nic nebylo ponecháno náhodě. Věci na převlečení, které jste si mohli nechat převézt do cíle, musely být umístěny do průhledných igelitových vaků, které jste dostali od pořadatelů. Jiné zavazadlo vám zkrátka nevzali. Do prostoru startu nebo cíle jste se dostali jen po důkladné osobní prohlídce. Totéž platilo o maratónském expu. Bez bezpečnostních rámů a scannerů to zkrátka nešlo. A pokud si člověk zvykl na trochu toho nepohodlí, mohl na druhou stranu cítit, že je na jednom z nejbezpečnějších míst Francie.

Přes šest a půl tisíce letošních závodníků rozšířilo několik borců a borkyň z rivalské Keni a Etiopie a špici závodu ozdobil svou přítomností i Juki Kawauči, populární japonský šampión maratónských distancí.

Celkově francouzská města na pobřeží Středozemního moře oživilo hodně přes 13 000 běžců. Kromě hlavní akce byla možnost zúčastnit se maratónu ve dvojici a rozdělit si ji napůl nebo ve štafetě, jejíž jednotlivé úseky měřily mezi 7 a 10 kilometry. Za krásami Azurového pobřeží se vydává třeba i britská královna, i když tu na trati asi nepotkáte. Zato zástupce šedesáti národností, v nichž kromě domácích Francouzů převažují Belgičané, Švýcaři, Italové a trochu překvapivě také Švédové, k běžeckému klání vyzvat můžete.

V nedělním závodě zvítězil šestadvacetiletý Etiopan Dejene Kelkilew s číslem čtyři, který se s azurovou trasou přijel měřit poprvé. Jeho vítězný čas činil 2:12:09. Keňská nasazená jednička Alfred Kering doběhl na třetím místě. Japonský běžec, o němž se v kuloárech spekulovalo dokonce i jako o možném vítězi, dorazil do cíle šestý se ztrátou necelých tří minut. V ženách tentokráte opět zabodovala Etiopie. Tejitu Siyumová, která se svými velmi malými zkušenostmi z maratonu neplatila za nadějnou favoritku závodu, hladce zvítězila s časem 02:33:21.

Keňa a Etiopie spolu soupeřily v celé desetileté historii závodu. A za celou dobu mezi sebe pustili pouze jedinkrát někoho jiného – Rusku Kuzmičevovou, která zvítězila mezi ženami v prvním ročníku. Pak už se tyto dvě africké vytrvalecké mocnosti na vrcholu závodu střídaly. V mužích má mírně navrch Etiopie s šesti vítězstvími oproti čtyřem keňským. V ženách je situace o dost jasnější – sedmkrát zvítězila reprezentantka Etiopie, Keňa jen dvakrát. A Etiopie také v obou kategoriích drží traťové rekordy.

Při noční procházce městem podél pobřeží můžete zavítat do jedné z četných kaváren a restaurací a na silnicích obdivovat nejluxusnější vozy světa či dole v přístavu popatřit na nejvybranější jachty, které jinak může člověk vidět jen na křídovém papíře časopisů pro ty nejbohatší. Můžete se pokusit rozšířit jejich řady, když si hodně dobře vsadíte v některém ze zdejších kasin. Možná ale bude nejrozumnější vracet se domů bohatší o zážitky z maratónské tratě. Ta je tu velmi rychlá a určitě slibuje nějaký ten osobní rekord bez nutnosti uplatňování rizikových investic.