Článek
Do teď jsem praktikoval jeden den běh, další den volno, v minulém týdnu ale tělo poznalo menší šok. Do zaběhnuté klasiky mi byl vložen venkovní dárek, který se postupem času má stát rutinou. Asi jako ponožky na Vánoce. Navíc jsem si nedal sólo představení, ale vedle mě se uvelebil trenér. Pravdou je, že občas jsem viděl jen jeho záda, jako by ho to se mnou snad ani nebavilo.
| Libor Kalous a René Kujan jsou redaktoři Běhání na Sport.cz. Libor s běháním začíná, René s ním zatím ještě nekončí. Jeden nemá téměř žádné běžecké zkušenosti, druhý třeba oběhnul ostrov Island stylem 30 maratónů za 30 dnů. Libor trénuje na svůj první maratón, René mu pomáhá při přípravě a přispěje i dobrou radou. Dá to ten Libor pod čtyři hodiny? |
|---|
René spustil na ruce pekelný stroj, který vše měří, ale mně jaksi nepodával informace, prý že bude překvapení na konci. Nakonec sporttester ukázal necelých šest kilometrů.
| René: Libor zpočátku odmítal běhat venku, prý je velká zima! Udělil jsem mu důtku středního stupně závažnosti a přesvědčil jej na jeden výběh v parku. Přeci jen se za nějaké dva tři měsíce chceme pustit do půlmaratonské trasy a ten závod také nebude probíhat za ideálních podmínek klimatizované posilovny. A jak známo, trénink by měl věrně simulovat závodní podmínky, aby nás nic nepřekvapilo. Necelých šest kilometrů jsme běželi volně, na pohodu. Na pilování rychlosti je času dost. |
V kanceláři krásných dvacet stupňů, za venkovními dveřmi okolo pěti. Na můj vkus sešup a pro mé plíce ještě více. Po druhém kole ze čtyř chtěly změnit majitele, ale udržel jsem je.
K tomu se mi ozvalo zlomené žebro, se kterým jsem pět týdnů "udržoval" jen nehybný kontakt. Pokud jsem se pokusil o pohyb, dostal jsem bodanec. Ale to byl listopad.
Leden je už ve znamení běhu. Teď jsem poznával, jaké to je s kopečky, s lidmi a psy okolo. V podstatě žádný problém, jen to dýchání, to byl háček. Navíc, když si René chtěl ještě povídat. Napoprvé jsem se pokusil, při druhém jsem jen nahlásil - nemluvte za jízdy s běžcem. Od té chvíle jen ticho a mé funění. Plíce jsem pošetřil a vyléčil je třemi čaji s citrónem, takže druhý den jsem byl zase jako ryba a šel dát pět kilometrů na pás.
| René: Ukazuje se, že můj svěřenec je poněkud nerudný - vůbec si při běhu nechce povídat! Zatím jsem ale shovívavý, nechávám jeho kardiovaskulárnímu systému prostor přizpůsobit se novým podmínkám. Je důležité, aby si tělo zvyklo i na dlouhodobější aerobní zátěž. |
Od dalšího týdne mi budou dávky navýšeny, a to na pondělních sedm kilometrů. Jenže v sobotu jsem cítil odvahu, takže jsem se vzepřel návodu.
Vlastně ne.
Napsal jsem zprávu, zda mohu dát sedm už o dva dny dříve. Jenže žádná zpětná reakce, takže jsem si toto mlčení vyložil po svém. A navíc jsem přidal vzdálenost. „Je to rebel!" uslyšel jsem po akci od kouče. Ale co, já jel na pocit a dal svých prvních deset v kuse s časem lehce nad 53 minut.
| René: Musím přiznat, že mě Libor dost štve. Má krásný styl zdobený navíc neutrálním došlapem. Ideál do žurnálů. Nenašel jsem na něm vůbec nic, co by se dalo zkritizovat. Při společném výběhu v parku si téhož povšimnul i mladý milenecký pár pokuřující opíraje se o kamennou zídku. „Neměli bysme taky spíš běhat?" zaslechl jsem obdivně z úst dívky. Liborův styl zkrátka působí - i jako prevence proti špatným návykům. |
Čekal jsem, co bude v neděli po této náloži, ale v podstatě nic, žádná velká bolest, únava. Ale stejně. Když se kouknu na časy světové elity, moc to nechápu. Jak může někdo sprintovat čtyřicet kilometrů? Nepřipadám si jako běžec, ale parní válec, který se o běh jen pokouší.
| René: Svěřenec se cítil jako nevyskákaný grošák, a tak si svévolně navýšil dávky. Jelikož mohl další den chodit a nestěžoval si ani na žádné bolesti či pnutí, nezbývá mi ho než pochválit. I z parního válce bude jednou raketa! |
Předchozí díly:
