Článek
Dám to? Nepochybuji, navíc trenér, mentor, rádce René Kujan taky ne. A on asi o běhání něco ví. Bratru už má v nohách stovku maratonů.
Na poprvé necelá osmina z celkové dávky, kterou mám pokořit v květnu. Doběhnout, převzít medaili a vítězoslavně padnout na kostky Staroměstského náměstí.
Uf.
Na rovinu říkám, bude to bitva. Ale hlavní je hlava. Pokud ta chce, dostane povel, kterému věří, tělo bude šlapat, tak to vidím. Možná se pletu, ale s něčím se vyběhnout musí. A lepší vyběhnout než jen žvanit, že vyběhnu.
| Libor Kalous a René Kujan jsou redaktoři Běhání na Sport.cz. Libor s běháním začíná, René s ním zatím ještě nekončí. Jeden nemá téměř žádné běžecké zkušenosti, druhý třeba oběhnul ostrov Island stylem 30 maratónů za 30 dnů. Libor trénuje na svůj první maratón, René mu pomáhá při přípravě a přispěje i dobrou radou. Dá to ten Libor pod čtyři hodiny? |
|---|
Jelikož venkovní teploměr onu lednovou sobotu nešplhal, ale padal pod nulu, premiéru jsem zvolil na běžeckém pásu. Prvních pět minut rychlost osm kilometrů za hodinu, poté jeden navíc, odvážil jsem se až na dvanáct. To už byla rychlost, která se zdála pro úvod mezní. Za půl hodiny jsem protnul první pomyslnou cílovou pásku.
| René: Libor není žádná bábovka, sportuje v podstatě nepřetržitě už od mala. Fotbal a tenis sice v dětství. Posilování bylo jeho téměř každodenním chlebem. Ale běhu nepřilnul. Má už něco za sebou a nezačíná z nuly, to je důležité. Nemám o něj strach. Je to chlapík samý sval a samá šlacha, takže se mu možná ta muskulatura na delší trase trochu pronese. Ale kdo říkal, že má správný maratonec vypadat jako reklama na Dachau?! |
Jakmile pryžová zem pod mýma nohama zastavila svůj nekonečný kolotoč, oddychl jsem si. Přesto jsem měl pocit, že stále směřuji kamsi vpřed. Než jsem tělo bezpečně ukotvil, stačil jsem otřít čelo a porovnat plíce do předepsané polohy.
Když jsem překonal rekord v kilometráži, ten padl po třetím kilometru a dvaceti minutách, byl jsem spokojený. Poté jsem se prokousával dále a dále, kde mé tělo předchozích osmatřicet let nebylo, nepoznalo atmosféru čtvrté, páté tisícovky. Jo, jo, lidské hranice neznají hranic.
| René: Teď je důležité přivyknout tělo na jiný druh zátěže. Skoro Liborovi až závidím ten skvělý pocit, kdy bude každý trénink překonávat sám sebe o veliký kus. Je to úžasné vidět a cítit rychlý a téměř bezbolestný pokrok. Liborova pohybová soustava je na zátěž zvyklá, takže s ním nebude zase tolik práce. |
V cíli jsem chtěl být do půl hodiny. „To by měl dát každý," pravil mi s ledovým klidem kouč. Nechtěl jsem zklamat jeho a otrávit sebe, tak jsem poslední dva kilometry přišlápnul, abych byl jako každý. Ale závěrečný úprk mě docela vyšťavil, když číslice ukázaly splněno, nebránil jsem se zastavení svých třiaosmdesáti kilo.
První porce úspěšně za mnou, dalších nespočet přede mnou. Stejná distance, která nastane prozatím obden. Doufám, že i přes lehkou únavu, mírný třes v nohou ustanou se opět postavím na pomyslný start, který má vygradovat maratonem 3. května. Časem bych se v tuhle chvíli nezabýval.
| René: Tréninkové dávky teď budou 5 km každý druhý den. Libor není ve sportu žádný nováček, takže si můžeme dovolit ho zas až tak moc nešetřit. A samozřejmě nezapomínáme ani na pořádné rozcvičení a strečink! |
Za první tři týdny mám podle plánu naběhat okolo šedesáti kilometrů. Hodně? Málo? Proti Renému jsem břídil. On jich dává několik set do měsíce. Ale takový Mount Everest není pro mě. Zatím.
