Sen, ze kterého se nechtějí probudit. Katarští házenkáři se mohou za finále těšit na poklad

Dojde i na finanční prémie, údajně mají být odstupňované od sto tisíc dolarů až k miliónu, podle zásluh na úspěchu týmu. „Nebavme se tady o penězích, my hrajeme pro Katar a jeho lid a před finále řešíme soupeře, ne nějaké šeky," říká ale natvrdo gólman Danijel Šarič. „Že jsme došli až do nedělního utkání o zlato je pro nás jako sen, ze kterého se nechceme probudit," tvrdí 22letý Kamalaldin Mallaš, jediný katarský rodák v základní sestavě senzačního finalisty.

V semifinále s Poláky dal šest gólů. „Teď ale budeme stát proti Francii, jednomu z nejlepších mužstev světa. Jenže my si teď troufneme o dost víc než na začátku turnaje. Najednou máme pocit, že nás nemůže nic zastavit," tvrdí Mallaš. Místní šejkové si mnou ruce. Finálová účast Kataru vysoce překročila i představy těchto mužů zvyklých si dávat jen maximální cíle a na svých zájmech nešetřit díky takřka neomezenému přísunu peněz za ropu a zemní plyn.

Z různých stran ale zaznívá kritika na příliš přátelsky naladěné rozhodčí a určitá pachuť je i z toho, jak se silná katarská reprezentace tvořila. Když totiž není dost rodáků, naturalizace je typický způsob, jak bohatý emirát dohání sportovní konkurenci. Domácí mají v házené takových hráčů hned sedm. A jde vesměs o esa, z nichž nejvýraznější jsou gólman Barcelony Šarič narozený v Bosně, levoruká spojka Markovič pocházející z Černé Hory a další střelec kubánského původu Capote.

„Nikdo, možná ani my sami jsme nečekali, že dokážeme dojít takhle daleko," doplňuje z Francie pocházející Bertrand Roine, který byl u zlaté medaile své rodné země před čtyřmi lety. Od té doby ale za Francii nenastoupil, čímž splnil tříletou lhůtu a před mistrovstvím světa byl zahrnutý mezi výjimky, které emír poctil přednostním udělením občanství. „Žádné peníze jsem za přijetí reprezentačního dresu Kataru nechtěl a ani nedostal. Ale žiju tu už několik roků a jsou mi blízké podmínky, které tu sportu dávají," řekl Roine pro list LeMonde.

Pro světovou házenou kontroverzní katarská cesta není úplně dobrou reklamou, ale v dějišti turnaje zapůsobila. Být na finále, to je i pro místní boháče záležitost společenské prestiže. Házená se v celé zemi stala najednou téma číslo 1, takže patnáctitisícové hlediště supermoderní haly v Losailu, která leží severně od Dauhá uprostřed pouště, bude i v neděli od 17:15 středoevropského času ve finále znovu pořádně hučet.

Tribuny zase zaplaví lavina mužů oblečených v tradičních bílých hábitech nazývaných dišdaš. Katar je přitom teprve sedmou zemí v historii házenkářského MS, která se na vlastně půdě probila až do finále. Zatímco Švédsko (1954), Francie (2001), Německo (2007) a Španělsko (2013) svůj zlatý den dotáhli až k vítězné tečce, hráči tehdejší NDR (1974) a Chorvatska (2009) skončili se stříbrem.

Za strůjce katarského zázraku platí španělský trenér Valero Rivera. „On je pro nás jako otec, přísný a přitom laskavý. Bez něj bychom nebyli nic. Vypiplal mužstvo úplně od začátku," tvrdí Mallaš. Kouč si v Kataru pochvaluje hlavně maximální zabezpečení. Před MS mu místní šejkové zaplatili čtyřměsíční soustředění a právě souhra je jedním z velkých trumfů jeho výběru.

„Podmínky umožňují trénink prakticky v klubovém modelu. Trávíme spolu hodně času," říká Rivera, jehož práci oceňují i fináloví protivníci. „Je neuvěřitelné, co udělal s těmi hráči, jak je naučil hrát týmové, jak jim vštípil smysl pro taktiku a obdivuji ho i za to, že dostal do mužstva Kataru tak silný vnitřní duch, " složila mu poklonu francouzská hvězda Nikola Karabatic.

Rivera, jenž minule slavil titul se Španěly, se může stát vůbec prvním trenérem, který by při MS dovedl dvě země až na trůn. Podobný úspěch má na kontě zatím jen Chorvat Vlado Stenzel, který koučoval Jugoslávii při olympijském triumfu v Mnichově 1972 a je podepsán i pod zlatem tehdejší NSR na MS o šest let později. Navíc Riveru bude dnes hodně zajímat také zápas o bronz. Vždyť ve španělském dresu nastoupí proti Polákům jeho syn.