Vyhazovaný Plešoun změnil nudný styl Španělů. Evropa mu teď leží u nohou

„Nemyslím si, že jsme byli favority. Chtěl jsem, aby se můj tým dostal do konkurenceschopné pozice, a to se nám povedlo. Chci, aby se mí hráči stále zlepšovali. Je to úžasný tým a všichni se můžou cítit hrdí. Strašně moc mi usnadňují práci,“ uvedl Luis de la Fuente po zisku evropské trofeje.

Pro Španělsko se jednalo po dlouhých letech o trenéra, který nebyl spojený s Barcelonou či Realem Madrid. Nebál se vzít hráče z menších klubů či šestnáctiletého Yamala. Ve svém výběru opomenul jména jako Sergio Ramos či Isco.

Odvaha trenéru de la Fuentovi před Eurem tedy rozhodně nechyběla. Však kapitánskou pásku dal Álvaru Moratovi, který na Pyrenejském poloostrově není zrovna miláčkem publika.

„V jiné zemi by byl považován za legendu, u nás to je těžké. Stoprocentně za ním stojím, stejně jako celý tým,“ říkal na adresu kapitána Španělů.

Změnil styl hry, který Španělsko zdobil posledních patnáct let. Z únavného přehazování míče z jedné strany na druhou se najednou tým postavený kolem záložníka Rodriho prezentoval rychlými křídly s klasickým útočníkem, který dokáže dát gól hlavou a ve vápně se popere za svůj tým.

„Možná dříve by větší držení míče zaručovalo lepší výsledky, ale teď jsme tým, který dokáže překvapit. Hrajeme jiným stylem, ale na současné kvalitní týmy to funguje,“ komentoval změnu stylu De la Fuente.

Při svém působení u národního týmu se však Fuente nevyhnul ani kritice, která se na něj snesla po tom, co zatleskal projevu bývalého předsedy španělské asociace Luisi Rubialesovi. Ano, to je ten muž, který políbil kapitánku ženské reprezentace Jenni Hermosovou po vítězství na mistrovství světa. Současný trenér vítězů Evropy se však za svůj potlesk omluvil a jeho konec v reprezentaci se nekonal.

Kde se ale zkušený kouč pohyboval před angažmá u seniorského reprezentačního výběru?

Před trenérskou kariérou španělskému rodákovi z města Haro patřil levý kraj obrany. V La Lize odehrál během třinácti sezon více než 250 zápasů. Působil v Seville či Athleticu Bilbao, kde získal i dva tituly a španělský pohár. Kariéru ve třiatřiceti letech ukončil v třetiligovém Alavés.

Na trenérskou dráhu naskočil hned po té hráčské, ale o úspěšném působení se mluvit nedá. Nejprve se Fuente upsal v regionální lize, kde ale brzy byl propuštěn a stejný příběh se psal i na následujících štacích. První profesionální angažmá dostal v třetiligovém Alavés, kde sám působil jako hráč, ale ani tam to nemělo dlouhého trvání.

Fuente byl ve Španělsku brán jako odborník na mládežnický fotbal, což dokazoval v rezervě Athleticu Bilbao či Sevilly. Dostal tedy možnost od španělské federace, aby vedl reprezentační výběr do 19 let.

S mladíky získal po dvou letech titul na mistrovství Evropy a vysloužil si tak přesun k reprezentačnímu výběru do 21 let. Brzy po jeho nástupu do funkce se konalo mistrovství Evropy v Itálii, kde se španělskou juniorkou taktéž získal titul. Jako trenér vedl i výběr na olympijských hrách v Tokiu, kde skončil na druhém místě za Brazílií.

Právě ve výběru do 21 let se začala tvořit kostra Fuenteho týmu pro kvalifikační cyklus na Euro v roce 2024. Zkušený kouč přišel k seniorské reprezentaci po mistrovství světa v Kataru a nahradil ve funkci Luise Enriqueho.

Se španělskou reprezentací vyhrál Ligu národů a pohodlně se kvalifikoval na již zmíněný šampionát v Německu. Fuente se svým týmem na Euru ani jednou neprohrál a ve finále porazil Anglii 2:1. Španělé tak po dvanácti letech opět zvedli nad hlavu trofej pro mistry Evropy.